Poslední svíce

Na stole svíce stojí,
je zapálená a její plamen žlutě hoří,
na stěnu matné světlo vrhá,
v rohu si dívka vlasy trhá.

Má strašlivý strach,
čeká, kdy si pro ní přijde její vrah,
slzy z očí se jí roní,
a svíčka pokojem sladce voní.

Na stěně tikají hodiny,
na stole leží noviny,
o čem že to píše denní tisk,
o tom, že policie konečně našla otisk.

Po dlouhé době,
se ví, kvůli komu teď mladá dívčina leží v hrobě,
a kdo že je ta zrůda,
která dívce život vzala?

Naše tajemná, která si teď trhá vlasy,
naše tajemná, které nyní slzy tíží řasy,
naše tajemná, která čeká, až si přijdou pro ní,
naše tajemná, kterou dneska zabijí.

Čeká ve svém bytě, který je teď jako cela,
dochází jí, že udělala něco, co udělat nechtěla,
ale už je pozdě, čas se vrátit nedá,
nohy se jí podlamují, na zem klesá.

Napíná uši, ale slyší jen svůj dech,
ví, že smrt je ukrytá v těchto tmavých zdech,
snaží se jí odehnat, svíčkou poslední,
ale je jí jasné, že její dny jsou sečteny.

Má chuť začít křičet sama na sebe,
ale místo toho se modlí a doufá,
že i přesto, co udělala, se dostane do nebe,
v tom se rozrazilo okno a vítr dovnitř fouká.

Dívka sebou škubla,
dolní čelist jí hrůzou spadla,
strachy celá zbledla,
a z hrdla se jí nemůže vydrat ani jedna věta.

Neví co se to děje,
ale slyší jak se jí někdo směje,
rozhlíží se a hledá příčinu,
kdyby jen věděla, proti jakému stojí zlu.

Vůbec nemá tušení,
jediné co vnímá je srdce bušení,
v tom padá na zem a už neví o světě,
co se jí stalo, tak to vědět nechtějte.

Zvuk sirény,
rachot z chodby,
lidé křičí,
hoří, hoří...

Všichni utíkají ven z paneláku,
až na naší tajemnou dívku,
až na naší vražedkyni,
ta už je dávno po smrti.

Její tělo leží na zemi,
všude kolem něj jsou plameny,
a kdo má požár na svědomí...?
přeci svíce poslední.

Kdo svíci převrhl... ?
snad smrtka sama?
kdepak byla to naše dívka,
to kvůli paranoie její život uprchl...