Bádání - Jaroslav Rojíček
Z trávy jsem oči k nebi zved,
a chvíli o zem opřel svoje záda,
mezi plevel, který ještě nevykvet.
V tom místě asi nejlíp se mi bádá.
Stromu stín slunce z nebe maže,
a vítr mezi listy proletí,
někdy jen paprsek, jak nejisté páže,
v návalu odvahy se tváře dotkne ti.
A už mizí, okamžik, kdy se přede,
nejlepší střípky, které jsou bez ceny,
tahle směs vůní, ta pokaždé mě svede,
a když rozplyne se, tak jsem ztracený.
Má být ten okamžik velkým cílem snahy?
Mám jeho hodnotu si celou uloupit?
A když ho chytím, tak mi přestane být drahý?
Je lepší hladovět, nebo se cítit syt...
PeopleSTAR (0 hodnocení)