Ach, za chvíli! a padnou na nás stíny chladné, let našich kraťoučkých buď s bohem výsluní! Slyš, smutečný ten zvuk, když dříví k zemi padne, tím dvorem dlážděným jak temně zaduní!
Jak nebe podzimní vás jasnou, růžnou zřím! Však smutek v duši mou jak moře stoupá valné a nechá v odlivu jen chmurným retům mým vzpomínky hlodavé vždy hořké bláto kalné.
- Tvá ruka nadarmo se po mých ňadrech stáčí, co hledá, družko má,...
Má sestro, má duše, sni ve sladké tuše, tam kdesi žít spolu a sobě! Vždy rádi se míti dle chuti a mříti v tom kraji, roven jenž tobě! Slunce, v mraků tříšti jež se v dešti blyští, pro duši moji půvab mají mysticky ladný...