Do píšťal varhan a do zvonic světélkujících katedrál, do roztavených zobáků kohoutů v korouhvicích, rozechvělých dvanáctivětrnou růžicí, do mrtvých hodin hodinu spalujících, nad urnami dnů Páně, nad rozvířenou...
Nevím, zdali Adam či Eva, posvátný volek vyšňořený, či snad beránek bílý, anebo panna vyvolená ve sněhu svého těla položená na oltář Londýna, museli zemřít první v řeřavém uhlíku té lebečky, ó nevěsto, ó ...
Chci, abys se pousmála, směj se, směj; jako z doubrav listné sluje hrdlička když zacukruje, smích tvůj zní, jak slyším jej; jako v doubrav stinné mlází slunce zlatou pršku hází, tak ten úsměv ozařuje dětinný tvůj obličej.
Truchliči všech mých já, truchlete uprostřed ulice do křepké smrti spálené nad novorozeňátkem a jeho ústky spálenými na uhel a přisátými k černému prsu hrobu, jejž matka vykopala, a nad ručkama plnýma plamenů...