Mé srdce jako pták těkalo každou chvílí kol plachet, provazů, kam volno bylo zraku; loď zatím plula dál pod nebem bez oblaků, jak sluncem zářícím by letěl anděl zpilý.
Tráva se sklání ve větru, jako by tančila, šeptá si cizí příběhy, které neprožila. Zjara je svěží a zelená, plná kapek rosy. Zdobí ji jako perly, co se rozsypaly a stébla trávy je v letu pochytaly. Na podzim zvolna vysychá a svou zeleň ztrácí, nemůž...
Kdys večer v láhvicích tak pěla duše vína: „Slyš, tobě, člověče, jak z mého vězení, kde sklo mne závistné a třpytná pečeť spíná, zní světla plný zpěv, zní píseň sbratření!