Tvé srdce, Agato, rci, někdy letí v stesku, z těch města nečistého černých, kalných vln tam, jiné v panenském kde leží moře lesku, ten velký oceán, jenž světla, modra pln? Tvé srdce, Agato, rci, někdy vzletí v stesku?
Tvých očí sivý svit byl jindy plný vnady, má sladká lásko! dnes vše hořkost vydává, i láska tvá i krb mne nechá bez náhrady, neb toužím po slunci, jak z moře povstává.
A přece miluj mne, mé srdce, buď jak matka, ať špatný js...
Ach, za chvíli! a padnou na nás stíny chladné, let našich kraťoučkých buď s bohem výsluní! Slyš, smutečný ten zvuk, když dříví k zemi padne, tím dvorem dlážděným jak temně zaduní!