Měl Pascal propast svou, ta všady byla s ním. - Ach, vše zde própast je, ať touha, slovo, sen i čin! Nad vlasem mým, jenž trčí rozježen, vlát Strachu kolikrát já vítr ucítím!
Jak dole, nahoře jen hloub a propast zřím, jen prostor příšer...
Zde básník v žaláři, zdrán, chorý v bídě své svou nohou rukopis ve hněvu deptá, rve, a měří pohledem, jejž rozněcuje děs, ty schody závratné, duch jeho po nichž kles’.
Mdlé jsou tvé krásné oči, drahá! Nač otvírat je? Sni jen dál, svá ňadra nech tak polonahá, jak rozkoše vír tebe jal. Na dvoře fontan lká a kvílí, dnem, nocí slyšíš jeho ples, mé nadšení on sladce sílí, kam uvrhla mne láska dnes. ...