VII. To trpký, věru! zisk, co domů přinášíme! Jak jednotvárný svět a malý! Včera, dnes i zítra, na věky v něm všady sebe zříme: poušť nudy, oasy, v nichž rozhostil se děs.
Mám jít? Kdo nemusí, ať na cestu se nedá! Mám zůstat? Můžeš-li!...
Ach věru! hlavní věc jsme bez hledání našli; ten žebřík Osudu, když na všech na stupních jsme proběhli, zda víš, co všecky stejně krášlí? Ó nudný obraz! ten, jenž neumírá - hří...
Odlétají vlaštovice, mlh a strnisk temné svíce, šípy černých plamenů. Pod střechou a nad pěšinou v krvi namočenou třtinou kreslí Amen na stěnu. Oči léta. Bolí. Hynou. Nevzpomínej. Vzpomenu.