Jsem krásná, smrtelní! jak sen jest z kamene, a prs můj, o který se každý posud raní, je stvořen, básníkům by vnuknul lásky plání, jež jako hmota je tak němé, bezzměnné.
Jak nezbadaná sfinx já trůním v blankytu, mám srdce sněhové a bělost...
To bylo v době té, kdy bohosloví kvésti a v nové rozkládat se jalo ratolesti. Tu doktor veliký, ba jeden z největších, - on doved’ proniknout až na dno duší zlých, on doved’ otevřít i srdce zatvrzelé, on cesty nacházel, jež k nebi vedou...