Buď moudrá, upokoj se, moje Bolesti. Ty večer ždála jsi, hle, on se snáší již; ve chmurné ovzduší se halí předměstí, a jedněm nese mír a druhým bolů tíž.
Co smrtelníků dav se vrhá v neřesti, pod důtky Rozkoše, krutého kata, slyš, jdouc ...
Měl Pascal propast svou, ta všady byla s ním. - Ach, vše zde própast je, ať touha, slovo, sen i čin! Nad vlasem mým, jenž trčí rozježen, vlát Strachu kolikrát já vítr ucítím!
Jak dole, nahoře jen hloub a propast zřím, jen prostor příšer...
Zde básník v žaláři, zdrán, chorý v bídě své svou nohou rukopis ve hněvu deptá, rve, a měří pohledem, jejž rozněcuje děs, ty schody závratné, duch jeho po nichž kles’.