Houpací lenoška usíná, usíná, v hlavě se večerně stmívá. Teď snad si vzpomněla matička na syna, synek se dívá a dívá: maličká člověčí veško, což je ti u srdce těžko, stmívá se slzavě, stmívá.
A teď ta Sibiř. Někde snad jsou lidi. Přišli jsme sem v roce devatenáct set a dva. Kdo jednou hřešil, ať se potom stydí. My hřešili jsme v roce devatenáct set a dva.
Za to jsem, viďte, rozumný hoch: umřela v pátek, pohřbím ji v neděli. Ptali se po ní. A že jsem rozumný hoch, o její smrti jsem klidně vyprávět moh, s takovým klidem, rty se mi nechvěly: pohřbím ji v neděli.