Tráva se sklání ve větru, jako by tančila, šeptá si cizí příběhy, které neprožila. Zjara je svěží a zelená, plná kapek rosy. Zdobí ji jako perly, co se rozsypaly a stébla trávy je v letu pochytaly. Na podzim zvolna vysychá a svou zeleň ztrácí, nemůž...
Kdys večer v láhvicích tak pěla duše vína: „Slyš, tobě, člověče, jak z mého vězení, kde sklo mne závistné a třpytná pečeť spíná, zní světla plný zpěv, zní píseň sbratření!