A teď ta Sibiř. Někde snad jsou lidi. Přišli jsme sem v roce devatenáct set a dva. Kdo jednou hřešil, ať se potom stydí. My hřešili jsme v roce devatenáct set a dva.
Za to jsem, viďte, rozumný hoch: umřela v pátek, pohřbím ji v neděli. Ptali se po ní. A že jsem rozumný hoch, o její smrti jsem klidně vyprávět moh, s takovým klidem, rty se mi nechvěly: pohřbím ji v neděli.
Ta moje múza, nechce mě políbit, nejspíš je unavená, spí a já ji mám nechat být. Prostě nic,žádné nápady, jak dát báseň dohromady. Má múza má na krku cedulku nerušit, snad se zase probudí, vnukne mi nápad a já nebudu muset v temnotě tápat. Tak ho...