Kdys večer v láhvicích tak pěla duše vína: „Slyš, tobě, člověče, jak z mého vězení, kde sklo mne závistné a třpytná pečeť spíná, zní světla plný zpěv, zní píseň sbratření!
Ta služka, dobračka, které jste záviděla, pod nízkým trávníkem, jež spí ta přece měla by od nás na hrobě mít aspoň trochu kvítí, neb mrtví ubozí tak mnohou bolest cítí; když Říjen zahoukne, jenž v starých stromech řádí, svým dechem po...