Zde básník v žaláři, zdrán, chorý v bídě své svou nohou rukopis ve hněvu deptá, rve, a měří pohledem, jejž rozněcuje děs, ty schody závratné, duch jeho po nichž kles’.
Mdlé jsou tvé krásné oči, drahá! Nač otvírat je? Sni jen dál, svá ňadra nech tak polonahá, jak rozkoše vír tebe jal. Na dvoře fontan lká a kvílí, dnem, nocí slyšíš jeho ples, mé nadšení on sladce sílí, kam uvrhla mne láska dnes. ...
Sviť, dálná hvězdo, hvězdo planoucí, ať setkávám se s tebou za nocí, ať paprsek tvůj z temnot přispěchá k mé choré duši jako útěcha, ať zbaven tíže, zbaven zemských pout za tebou vzhůru mohu volně plout.
Jak orel s nebe spad’ v své Anděl zuřivosti, chyt’ plnou za vlasy jej rukou řka: „Aj, slyš!“ - A neznabohem třás’: „Já chci, měj na tom dosti! Tvůj dobrý anděl jsem; co zákon tvůj, ať zvíš!“