To nikdy nebudou ty krásky pro vignetty, ty děti zkažené mrzkého století, ty nožky pro trepky, prsty pro castagnetty, jež srdce, jak je mé, by mohly zkájeti.
Ať básník chlorosy, Gavarni nechá sobě všech krásek z nemocnic svůj zástup štěbe...
Jsem krásná, smrtelní! jak sen jest z kamene, a prs můj, o který se každý posud raní, je stvořen, básníkům by vnuknul lásky plání, jež jako hmota je tak němé, bezzměnné.
Jak nezbadaná sfinx já trůním v blankytu, mám srdce sněhové a bělost...
To bylo v době té, kdy bohosloví kvésti a v nové rozkládat se jalo ratolesti. Tu doktor veliký, ba jeden z největších, - on doved’ proniknout až na dno duší zlých, on doved’ otevřít i srdce zatvrzelé, on cesty nacházel, jež k nebi vedou...