Jsi blázen! A proč? Že píšeš básně! Nejen pro tvé "kvoč", ale i krásně. Toho se nenajíš, to nevíš? Člověk není živ jen chlebem. A čím ještě, deštěm? I nebem. Jsi blázen! A ty si jdi na bazén!
O čem ještě rád a co si tak přát, o tom i o všem. Klíčem k tomu vjem, jen snem oděn. Snímat zem, jako sen a nebe v něm. Ve slunci, za deště, blesky hromů vnímat. Ve funkci stesky či radostí lesky, o kom i o ničem.
Píšeš mi z Prahy: prší, prší bez ustání. A tady padá stejný stesk: odpovídá mé psaní. A je to tentýž déšť a stejná ochablost, co bez pomlky padá na můj den a na mou noc, do mého srdce dnes jak do propasti, do srdce opilého steskem, teskného opilostí......
Kde jsou časy, kdy děti si hráli, kde jsou časy, kde lidé se jen smáli, kde jsou časy, kde láska byla všude, kde to všechno odval čas, není nic jen obraz náš,
Dívám se kole sebe, nic není stejné, dívám se zda je to možné, je všechno je tak moc jiné...