Sviť, dálná hvězdo, hvězdo planoucí, ať setkávám se s tebou za nocí, ať paprsek tvůj z temnot přispěchá k mé choré duši jako útěcha, ať zbaven tíže, zbaven zemských pout za tebou vzhůru mohu volně plout.
Jak orel s nebe spad’ v své Anděl zuřivosti, chyt’ plnou za vlasy jej rukou řka: „Aj, slyš!“ - A neznabohem třás’: „Já chci, měj na tom dosti! Tvůj dobrý anděl jsem; co zákon tvůj, ať zvíš!“
Za vlnou vlna jde, žene se k splavu, šumí a klokotá. Lidé krok za krokem valí se v davu řečištěm života. Nad slunce polední ty vlny chladné tichý stín potěší. Člověk chce duši mít ... Proč? Vždyť v ní vládne chlad stokrát chladnější....