Chci, abys se pousmála, směj se, směj; jako z doubrav listné sluje hrdlička když zacukruje, smích tvůj zní, jak slyším jej; jako v doubrav stinné mlází slunce zlatou pršku hází, tak ten úsměv ozařuje dětinný tvůj obličej.
Truchliči všech mých já, truchlete uprostřed ulice do křepké smrti spálené nad novorozeňátkem a jeho ústky spálenými na uhel a přisátými k černému prsu hrobu, jejž matka vykopala, a nad ručkama plnýma plamenů...
V mém řemesle či trpkém umění, zkoušeném v tiché noci, kdy jenom měsíc běsní a milenci leží v objetí se všemi svými žaly, při zpívajícím světle píšu - ne pro chléb, ne ze ctižádosti, ne z pýchy a pro živnost kouz...