uhořelého při náletu na Londýn Nikdy, dokud tma, z jejíhož sémě je lidstvo, zvíře, pták i květina, plodivá tma, která vše pokoří, nevysloví šleh posledního světla němě, a tato utkvělá hodina
Rozmluva modliteb, jež říkají současně dítě, než usne, i muž na schodech, když pohání ho spěch nahoru k umírající milé: dítě, jež nedbá ke komu spánkem dopluje, a muž v slzách, že ji nenajde živou,
Račte, panstvo, vyslechnouti baladičku, kterak možno usednouti na vějičku, slyšte slova podložená četbou Tacita o tom, co je omezená suverenita. slyšte slova podložená četbou Tacita o tom, co je omezená suverenita.
Těch dvacet čtyři let připomíná slzy mých očí. (Pohřbívej mrtvé z obav, že by se sami k hrobu vlekli.) Pod klenbou lůna hrbil jsem se jako krejčík, který si šije rubáš na cestu při světle masožravého slunce. Oděny k smrti mé smysly...