Mdlé jsou tvé krásné oči, drahá! Nač otvírat je? Sni jen dál, svá ňadra nech tak polonahá, jak rozkoše vír tebe jal. Na dvoře fontan lká a kvílí, dnem, nocí slyšíš jeho ples, mé nadšení on sladce sílí, kam uvrhla mne láska dnes. ...
Sviť, dálná hvězdo, hvězdo planoucí, ať setkávám se s tebou za nocí, ať paprsek tvůj z temnot přispěchá k mé choré duši jako útěcha, ať zbaven tíže, zbaven zemských pout za tebou vzhůru mohu volně plout.
Jak orel s nebe spad’ v své Anděl zuřivosti, chyt’ plnou za vlasy jej rukou řka: „Aj, slyš!“ - A neznabohem třás’: „Já chci, měj na tom dosti! Tvůj dobrý anděl jsem; co zákon tvůj, ať zvíš!“