Duše otrocká, tvář hrdá, bída, nuda, chlad a dým. Pyšné město, žulo tvrdá s nebem bledězeleným, přec jen časem se mi steskne po tvých šerých ulicích, kde se zlatá kadeř leskne, malá nožka šlape sníh.
Andělů bude plný kraj /ti směli na zem vždy/ a my budeme vzhlížet nad propastí tmy. Výčitky, závist, stud a vztek vyplní věčnost úplnou: tak bude ztrestán dlouhý věk zla páchaného pod lunou.
Učený Firs je k nesnesení, máš pravdu, všechno váží, cení, je pedant, zřídka zakopne a po málu se vyzná v mnohu. Já mám rád tebe, Pachome, tys prostě blb - a sláva Bohu!