Sviť, dálná hvězdo, hvězdo planoucí, ať setkávám se s tebou za nocí, ať paprsek tvůj z temnot přispěchá k mé choré duši jako útěcha, ať zbaven tíže, zbaven zemských pout za tebou vzhůru mohu volně plout.
Za vlnou vlna jde, žene se k splavu, šumí a klokotá. Lidé krok za krokem valí se v davu řečištěm života. Nad slunce polední ty vlny chladné tichý stín potěší. Člověk chce duši mít ... Proč? Vždyť v ní vládne chlad stokrát chladnější....
Večer usíná na rtech lampy. Čekám na slova z dálky až prohřeješ můj chlad a listí pohladí ptačí křídla až budeš usínat v mém čekání jako Boží hvězda. Já budu šťastný a rád že jsi moje cesta.
Bláhovče, vzdej se naděje! Už dnes tě hanba pokrývá. I peklo se ti vysměje. Jsi stín. Jsi mrtev zaživa. Snad odvážíš se toho dne prosebně k lidu pohled vznést a zástup svorně rozhodne: "Je vinen. Zaslouží si trest."
Nadutý tupí střet táhnutý půdou v před zatoužil ve z letu účastnit se procesu otestovat se k potlesku a být vrozený při počinu se projevit jako bych se právě objevil v pojetí celý svět obletět a vyznat se v těch poděsech rozeštván silou vír...
V propadu dopadl celý zhroucený aby něco objevil a projevil své city aby se sklíčil a byl si něčím jistý v té pusté samotě a byl taky zarmoucen ale v pazource držel svítání svého vnímání tak obklopen svou myslí zjistil kdy přichází okamž...