Ležíme sobě v objetí, zasaženi vášní plamenem Směsice sténání a vzdechů je slyšet pokojem Těla jsou propletena a oči planou Pak ztrácí na výrazu a po extázi hasnou Ta touha prastará jako lidstvo samo Každého potkává, naplňuje a spaluje A nutí říkat ANO...
Vyjela paní do přírody, vyjela s milým v kočáře a on už v městě chystal svody, ba vedl si tak bujaře, že paní začala mu kvílet, když ji tak zhurta dobýval:
To bude, pane, krátký výlet, jestli to takhle půjde dál.
Když si nechceš pusu spálit, máš prý mlčet, nebo chválit. Já moc mlčet neumím, tak tě radši pochválím. Děkuji, že nechceš mě zastínit, ač by to tak mohlo i být. Děkuji, že dáš mi přednost u dveří, prý tací již vymřeli, tak kdo mi to uvěří? Děkuji...
Na starých schodech k Loretě blouznivou větu po větě do vlasů šeptáš komusi, kdo rozumět ti nemusí. Když ohlédneš se, kde jsi stál a co jsi dříve neviděl, anděla spatříš opodál, jenž stojí tu, však bez křídel. Kdo už vás líbal na čelo a kolik ...