Než večer dítě zavřeš víčka, zhlédneš kouzelného večerníčka. Nikdo by nevěřil za celý svět, že je mu letos již šedesát let. Vždyť jako dítě i já měla ho moc ráda, s klukem s čapkou z papíru cítíš se opět mladá.
V praku z těch všech poznatků kladu si otázku proč se cítím jak na provázku když v tom ohlase stal jsem se poradcem vlastního života a nějak jsem k tomu přirostl a chci bájit každého za cit a vliv za centimetr důvěry aby jsme spolu přestal...
Myslil jsem - už se umoudřilo vznětlivé, teskné srdce mé: a říkal jsem si - to, co bylo, už nebude, už nebude! Minuly radosti a žaly, odtáhly lehkonohé sny ... A teď, teď zas se rozehrály pod vládou krásy jako vždy.