BLANITÁ KŘÍDLA (trojbáseň)

Pod krovkami jako brouček,
blanitá si skrývá křídla.
K létání vždy malý krůček,
rád pozvedá jim stavidla.

Jak ty, se pak rozkmitají,
v rozletu je nevidět zas.
Vše, děje se tu potají,
slyšet jen ten bzučivý hlas.

Krovky rozumu i víry,
křídla citu a pocitu.
Ty, pro udržení míry,
a ta, pro létání z krytu.

Hlava a zeď

Soupeří v tvrdosti,
prorazí hlavou zeď?
Zláme si jen kosti,
ne tak tvrdá, pohleď!

Přesto to zkouší dál,
avšak jinou silou.
Vždyť, nikdy se nevzdal,
podepírán vírou.

Pevnější jako zeď,
i jízdou spanilou.
Ty, duše snů si leť,
za hradbu tu, zbylou.

Spanilý vzlet

Ze tmy, povzbuzen ke světlu,
svou mocí, vznešené noci.
Ve snovém, spanilém letu,
vášní a touhou planoucí.

Za svým snem letí, ke hvězdám,
plán, takto směle pojatý.
Co nenachází, hledá tam,
jako snad, nanebevzatý.

A potom i vrací se zpět,
na zem, zvěstovat tu radost.
Jak opojný byl jeho let,
také, že všeho toho dost.