Bloumám...

Schovaná v hlubině slz mojí lítosi,
schovaná před zraky štěstí a radosti,
ukrytá z dosahu.
Neměla jsem odvahu lásku svou na světlo vzít.
Zdrcená hmoždířem zášti a závisti,
zhrzená z důvodů mé vlastní blbosti,
ukrytá ve stínu černého leknínu.
Spolu s ní zmizel i cit.
Bloumám teď pustinou krutého omylu,
odkrývám zákoutí z šedého popelu,
nacházím důvody své vlastní nevěry
s kterou už nechci dál žít.
Stojím teď na skále, kde všechno začalo,
vzpomínky vyryté navždy a nastálo,
k smrti odsouzena skrývat se za svůj sen,
nechávám smutek svůj znít...