Charles Baudelaire VÝBOR Z KVĚTŮ ZLA

Mrcha

Zda, drahá, vzpomínáš, co viděli jsme dnes
ve sladkém svitu rána?
V záhybu silnice ležela mrcha kdes,
kde štěrkem cesta stlána.

Své nohy do výše jak žena opilá,
jed potící a žhoucí
cynicky lhostejně své břicho odkryla,
výpary kolem stroucí.

A slunce sálalo na tuto zdechlinu,
jak péci by ji chtělo
a stokrát přírodě v tu vrátit vteřinu,
co dříve v celku dlelo.

A slunce hledělo nádhernou na mrchu,
jež jako květ se stkvěla
a silně páchnula na trávy povrchu,
div že jsi neomdlela.

A vířících much pln byl hnijící již bok,
z kad vylézala chasa
červů se líhnoucích, hustých jak černý mok
přes živé hadry masa.

To všecko stoupalo jak vlna v tvarů stech,
a tryskalo a vřelo,
že řek’ bys, ožilo, kýs nadchnul je zas dech,
a rostlo toto tělo.

A hudbou podivnou ten svět se zachvíval,
jak vlna, vítr lítá,
jak zrní, v rhytmickém jímž spádu blíž i v dál
v řešetě mlatec zmítá.

A tvary mizely a nebyly než sen,
jen pouhá skizza stinná,
na plátně umělec již zapomněl, již jen
si matně připomíná.

Za skalou neklidně se krčil lítý pes,
nás měřil hněvným okem,
na chvíli čekaje, kdy na mrchu by kles’,
na hnát, jejž pustil, skokem.

A této hnilobě zde ve výparech zlých
se budeš rovnat zcela,
ty slunce, anděle, ty hvězdo nocí mých,
ty moje vášni vřelá!

Ty, vděků královno, tak budeš zapáchat
po sledním pomazání,
až k hnití v hřbitovních trav uloží tě chlad,
v změť kostí, moje paní!

Však potom, kráso má! rci klidně v červů svár,
již polibky tě zkruší,
že božskou podstatu i mrtvé lásky tvar
v své zachoval jsem duši!