Charles Baudelaire VÝBOR Z KVĚTŮ ZLA

(Bez nadpisu)

Ta služka, dobračka, které jste záviděla,
pod nízkým trávníkem, jež spí ta přece měla
by od nás na hrobě mít aspoň trochu kvítí,
neb mrtví ubozí tak mnohou bolest cítí;
když Říjen zahoukne, jenž v starých stromech řádí,
svým dechem pochmurným když kol jich hrobek pádí,
jim jistě žijící se nevděčníky zdají,
již v teplých ložích svých, jak zvyk jich, usínají,
co mrtví, dráni sny v myšlének černých sboru,
bez lože soudruha a družných rozhovorů,
již staří kostlivci a červy rozhlodáni,
v svých rakvích kapek spád a sněhu cítí tání,
běh času; z rodin jich se nikdo nepřiblíží
cár věnců nahradit, jež visí s jejich mříží.

Když večer ve krbu to syčí, praská, zpívá,
bych zřel ji, v lenošku jak usedává snivá,
a v noci prosince, tak ledné, mrazivé,
ji našel skrčenou ve koutě jizby své,
jak s věčné postele své vážně by se zvedla,
by okem mateřským k vzrostlému děcku shlédla,
co duši oddané bych v odpověď měl říci,
slz proudy kdybych zřel jí s víček padající?