Charles Baudelaire VÝBOR Z KVĚTŮ ZLA

Cesta

IV.
„My hvězdy, vlny také,
my písek viděli, jak všudy v poušti zříš,
a překvapení ač jsme našli všelijaké,
my též se nudili, tak jako doma již.

A slunce, na lazur když moře světlo lilo,
měst stkvělých na obraz když slední padal svit,
jen touhy nepokoj nám v srdci rozpálilo
se vznésti k nebi výš, v tůň světla ponořit.

Vy města bohatá! vy kraje sebe krasší!
Ten půvab tajemný z vás nikdy nevyšel,
jak z těch, jež náhoda si maně z mračen snáší.
Ach! k naší touze vždy se pojil stesk a žel!

- Jest Touha starý strom: vždy rozkoš jeho kůru
i jeho sílí kmen, že roste v splnění.
Než kmen co mohutní, i větve pnou se vzhůru
a výše po slunci se vztáhnou v nadšení!

Což v nebe vzrostete, vy stromy dlouhožitné
jak cypřiše? - A přec, zde črtů směsice,
jež hodí pro vaše se album nenasytné!
Vždyť vám, co z daleka, se líbí nejvíce.

My modly zahlédli, jež vzaly nosec slonu,
trůn stkvostný, drahokam byl na něm každý díl,
a palác nádherný, jak ze svých millionů
zde Kroesus bankéřů by nikdy nezřídil;

Tak pestré oděvy, zrak hledícím že přešel,
a s nehtem barveným i zubem ženštiny
i kejklíře, jimž had se na krk s láskou věšel.“