Charles Baudelaire VÝBOR Z KVĚTŮ ZLA

Cesta

V.
Ach, víc! ach, ještě víc!

VI.
„Co víc? Ó dětiny!

Ach věru! hlavní věc jsme bez hledání našli;
ten žebřík Osudu, když na všech na stupních
jsme proběhli, zda víš, co všecky stejně krášlí?
Ó nudný obraz! ten, jenž neumírá - hřích!

Tu žena, otrok zlý, vždy hrdě domýšlivá:
jen sebe, bez hnusu a smíchu, zbožňuje;
muž, vilný násilník, žráč, šelma vždycky chtivá,
své služky sluha, tok, jenž stokou propluje.

Kat, který katem rád, když mučenníka týrá,
hod slavnostní a kvas, kde výpar krve čpí,
jed moci, sultánu jenž v kostech sílu sžírá,
lid, který na ruce, jež bije, s láskou lpí.

Tu různá náboženství, jako u nás stálý
v nich v nebe kvap a chvat, a svatým sluje ten,
jak v měkkých poduškách se rozmařilec válí,
kdo v žíních, ve hřebech svou rozkoš hledá jen.

A lidstvo žvanivé, jež vlohy jeho zpily,
a dnes tak bláznivé, jak vždycky znal je svět,
tak křičí na Boha v poslední hrozné chvíli:
„Ty, jenž jsi roven mně, můj pane, budiž klet!“

A blázen není ten, kdo Šílenství se oddá.
By vyšel ze stáda, jež Osud sehnal, ven,
on směle velmocnému opiu se poddá!
- To světa celého je věčný bulletin.“