Charles Baudelaire VÝBOR Z KVĚTŮ ZLA

Cesta

VII.
To trpký, věru! zisk, co domů přinášíme!
Jak jednotvárný svět a malý! Včera, dnes
i zítra, na věky v něm všady sebe zříme:
poušť nudy, oasy, v nichž rozhostil se děs.

Mám jít? Kdo nemusí, ať na cestu se nedá!
Mám zůstat? Můžeš-li! Ten jde, ten chce se krýt,
ten prchá před vrahem, jenž honí jej a hledá -
toť Čas! Jak apoštol a jako Věčný žid

Jsou stálí chodcové; jich spěchu nepostačí
ni koráb ani vůz, jsou vždycky na nohou,
by svému vyvázli, ach! hanebnému štváči.
A jiní doma lpí a přec ho přemohou.

Až jednou najde nás, až na šíji nám vkročí,
ni tu se nevzdejme, vždy volajíce: Dál!
Jak ondy do Číny jsme jeli, v dálku oči
vždy s touhou upřené, an vlas nám větrem vlál,

Dnes s jiným korábem my do Temnoty pasem
a zas tak radostně, jak s prvním, vyjedem.
Slyš píseň vábivou, jak sladkým polohlasem,
„Zde lotos voňavý!“ vás zve. „Ó! plujte sem,

Těch květů ochutnat! Zde ovoce se sklízí,
to čárné ovoce hlad srdce ukojí;
zde rozkoš opojná, jež nikdy nevymizí,
zde přišel podvečer, jenž věčně postojí!“

To hlasy známé jsou, to příbuzné jsou stíny,
to Pyladové slyš! nás kývajíce zvou.
„Pluj ke své Elektře!“ tak volá hlas tě jiný,
hlas té, jíž do klína jsi kladl hlavu svou.