Co by ta řeka vyprávět mohla!
Po řece Otavě, za vorem vor,
tak začíná slavná báseň.
Ta řeka ukázala i svůj vzdor,
pro vodáky byla a je stále vášeň.
Kde jen jsou ty časy,
kdy po ní voraři pluli!
Na polích voněly klasy
a my k té řece - vždycky lnuli.
I když nás někdy zarmoutila,
to když se vylila z břehů,
situace se najednou vyhrotila,
ale většinou, přinášela jenom něhu.
Vždyť my ji máme stále rádi,
k našemu městu od pradávna patří,
jsme spolu jako kamarádi
a splav s měsícem - ti jsou bratři.
Stříbrný měsíc nad řekou,
slunce ve dne se v ní vzhlíží,
jen ty vzpomínky po ní odtekou,
ale některé stále ještě tíží.
To když zničila Kamenný most,
ale zase se svoji krásou pyšní,
snad toho smutku bylo už dost,
i my lidé - jsme přece hříšní.
,
PeopleSTAR (2 hodnocení)