Děti

Bloudím v hromadě balonků,
co se to děje?!
Jsem na náměstí Míru,
vedle mě dítě, které se směje,
vzalo mě za ruku,
ve vzduchu se nesla jemná vůně,
kouř z cigarety se nesl zpátky dolů,
i to dítě, které mě vedlo tím davem…




Zastavili jsme se u morového sloupu,
kde prošla nejedna armáda spásy.
Červený koberec nebo zem,
z které vyčuhovaly ostnaté dráty.
Oblaka sněhové vločky každou po jednom,
v zimním období propouští.
To dítě vedle mne mezi nimi tančí,
jako víla, která zmrzla pro svůj chtíč.

Stále ale pevně drží svůj balonek
naplněný heliem ve tvaru srdce.
Koukám na ten provázek mezi
balonkem a tím chlapcem…
jak postupně mrzne ze shora
směrem dolů k jeho pravé ruce.
Kapky mých slz dopadají jako sklo na zem,
proloženou z květy rudé růže.

Ten jeho balónek ho začal odnášet pomalu k nebi,
já po něm házel kamínky, aby spadl zpátky k zemi.
Zásah, ale vrátil se ke mne úplně jiný chlapec.
Já se pořád sháněl po druhém chlapci,
a najednou jsem měl před očima záblesk

Západ slunce jsem měl pomalu na dotyk,
Maják vedle nás naznačoval kudy máme jít.
Seděli jsme spolu na lavičce s kříženýma rukama v klíně,
neřekl ani slovo, největší rámus dělal vánek,
který rozcuchal jeho účes.

Poslední paprsky světla se ztratily za horizontem,
chlapec vstal z lavičky a vydal se vtříc temnotě,
mračna se začla nade mnou shromažďovat jako komunisté,
kteří se sešli naposled v Národním domě si říci: Sbohem

Cítil jsem se jako v cele.
Jediná záchrana byla se schobvat v Majáku.
Byly odemčené dveře,
a nahoře Maják ukrýval dívku.
Seděla na mokré podlaze,
a před sebou měla zapálenou svíčku,
hořela rudým plamínkem,
a ta dívka si o ní hřála ruce.

Vkročil jsem do místnosti jako nezvaný host,
ticho vystřídal můj hlas - zaplnil celou místnost.
Otevřel jsem skříň, kde měli pavouci veškerou moc,
přikryl jsem jí dekou, protože se celá třásla zimou

Přisedl jsem si k ní a stiskl jsem jí pevně dlaň,
cítil jsem jak proudí z jejího těla do mé ruky strach,
zvlášť nenávist a smutek. Doprovázel ho pláč.
Výkřik z plných plic do zdi se jí vrátil jako hrách.

Vyprávěl jsem jí příběh, který se mi dneska stal,
doufal jsem, že jí to uklidní, ikdyž jsem se osobně bál,
slova střídala slova, uplynula dlouhá doba.
Dívka uvolnila atmosféru tím, že se začala smát.

Nedovolila mi říct ani slovo a dala mi na čelo polibek,
zavřela za mnou dveře a já scházel dolů schodištěm
před majákem jsem koukl na horu do oken zda mi nemáve,
ani se nedívala, tak jsem se vydal po cestě...