DOKULATA

Vždyť já i ty,
každý jiné patříme vodě.
Není tu dáno nám, žíti ve shodě.
A také po jiné, byť téže chodíme zemi.
Já jinak věci vidím, a o nich zdává se mi.
Spím či bdím, přemýšlím, se slůvky si hraji.
Vznáším se, lehkostí i tíží, v žitém svém kraji.
Kam oko dohlédne a cit můj docítí, živou básní,
tam já v radosti, zpívám si a vše mi tak zkrásní.
Daleká je i cesta má, spletitá, plná zrady a bolu.
Země je kulatá, na ní pohyb jen nahoru a dolů.
Vše k zemi tu padá, svou tíží, avšak i ve vzdoru.
Vstáváme, pokud se nevzdáváme, v ruce kříž.
Ve vzdoru svém, prorážíme tak pouta mříž.
Ty jdeš ale jinou cestou, v životní pouti.
A také i jinak tvoje srdce se rmoutí.
Každý roli své patříme a shodě,
také příhodě či náhodě.
Vždy já, i ty.

(básnička je psaná do kruhu, pro centrální umístění)