Existenciální krize

Hledím do zrcadla v mém pokoji.
Nepoznávám člověka co vidím v odrazu.
Snažím se číst si myšlenky,
ale co se děje uvnitř mě nechápu.

Kdo jsi? Proč se na mě takhle díváš?
Udělala jsem ti něco? Něco říct mi máš?

Zvednu ruku, ona ji zvedne taky.
Vypláznu jazyk, ona ho vypázne taky.

Jsem to já, a přec tak jiná.
Nepoznávám se.
Jak se to stalo? To jsem tak stará?
Změnila jsem se.

Přímo před očima.
Kdy se to stalo?
Kdy jsem takhle zestárla?
V mých očích je vidět všechno.

Co jsem ti to udělala?
Panika mě zachvátila.

Zničila jsem ti život.
Zničila jsem život nám oběma.
Zaposlouchávám se do not.
V zrcadle vidím skelný pohled oka.

Omlouvám se.
Vše uběhlo tak rychle.

Kdybych mohla,
udělala bych to všechno jinak.
Kdybych mohla,
do ohně bych za tebe ruku dala.

Slza dopadla na podlahu.
Já se neobratně zvedla,
potlačila nevolnost v žaludku
a do postela zalezla.