František Halas Básník

Nejedno noční z mžených jmen
i kopřivám dát se osmělil
ač víru měl co byla bez kolen
přec dušoval se v prsa bil

Odhrnuv řeč na nahé kosti
živ hryzavým byl steskem tím
mít tolik jemné citlivosti
a otočit se s leknutím

když na stín by mu někdo stoup
a trápil věcí nitra malá
ba řeřavěl je v takou hloub
až sama sebe zrazovala

Odvíjel z klubka hebkých patek
co Pošetilost má ta spanilá
nenadálost ba i sám zmatek
že báseň na to sotva stačila

Káčírky zkusmé vrhal po hladině
své mateřštiny punkvy záludné
mizely vírem v hlubné proláklině
kde tajemství zrá nemluvné

Též abeceda věčně trucovala
když větu chtěl z ní spíchnouti
a slova stranou zaražena stála
jak bez halíře dítě na pouti

Nejraděj měl náměsíčná zpola
slovíčka slůvka spánkem zlacená
na která když si veršík zvolá
jsou hlasitostí ztracena

Sun mrtvých lun mu udělal
a ticho v rose ztekutělé
V té očkovat se báseň jal
tím roubem žalu za zemřelé

Když maličká v něm duše byla
rád chlácholil se Nu řeknou si
V křovisku uschlém hnízda zbyla
a pták tam zpíval jakousi