IpíseňI o rozpuštěných vlasech.

V střevíčku měkkém, bez podpatků,
jdou ženské nohy.
Však očím ještě spát se nechce.
Když došla k oknu, usedla si
v střevíčku měkkém.

O pár slz těžší hedvábný šátek
schovává si, kde byl předtím ukryt.
Co váží slza? Je to k smíchu!
Jak je však těžká samota noci
o pár slz těžší!

Vlas její vůně k holubičí
oblosti ramen tiše prší
a hřeben, který ruka zvedla,
padá zas nazpět do pramene
vlasů té vůně.

A skráň své krásy zakryje si
pod ohbím paže. A jen lehce
splétá si na noc
copy teď právě rozpletené
na skráni krásy.

Nikomu jsem o tom dosud nevyprávěl,
ale já tam byl.
Noční ptáci mi to dosvědčí,
sovičky i lelek kozodoj,
kteří vidí dobře i potmě.
Dětem se nevěřívá,
říká se, že lžou,
ale já tam byl, já tam tenkrát byl!

Bylo už po půlnoci,
hvězdy jiskřily, jako když pláčou,
a já se třásl chladem na posledních příčkách
vysoko, až na konci
žebříku Jakubova.
Stál pevně na zemi
a opíral se o mrak.

Už v polou cesty nad závějí hvězd
strnul jsem hrůzou:
pozlacená harfa
hlavou dolů letěla nikam odnikud,
oblétávajíc zemi kolem dokola.
Některé struny měla zpřetrhané
a byla jako vylomené křídlo
ze zad anděla.
Patrně při kosmické bouři,
která metá drobný písek hvězd
do lánů obilí!
Motýli studánek
v té chvíli náhle poplašně vzlétnou
z mokrého kamení.

Co bylo, když jsem došplhal
na samý konec toho žebříku,
řeknu vám hned.
Rozbušila mi srdce vzpomínka.

Z černého hedvábí
- taková byla tma,
vyklouzla lehce spanilá hvězda
a vznášela se tichem na oběžné dráze
veliká jako měsíc v úplňku
viděný z okna.
Zářila jako mléko
jen trochu přibarvené květem,
který do něho spadl.

Tu krásu jsem již jednou zahlédl.
Bylo to moje první tajemství.
Ale nebyl to hřích, nevěděla o tom.
Když se svlékala,
tvář měla odvrácenou.
Už je dávno mrtva.

Když jsem se vracel dolů
k hnízdům skřivanů
a kohouti alarmovali již první červánky,
ještě něco tenkrát jsem spatřil!
- Co, řekni!
Paprsek Alkyony.
A kdesi dole skřípal staromódní kočár,
jeho kola drtila spadaná jablka
a na obzoru byl Říp.

Šly dvě a dvě
a měly šaty z plátků třešňových.
Patrně vlaštovky
Šily tu bílou pěnu.
Pak do ulic se nahrnuly zvony.

Jedna z těch dívek jde mi naproti
s lupínkem v prstech.
Neptejte se, co je láska.
To už víš.
A ptej se raději, co ještě není
a už trochu je.

Nosila šňůrku z drobných korálků
sekaných z mořských větviček.
Když sponku rozpínala,
vytrhla si vždy vlas.
Třeba jen jediný.

A co je moře?

Moře jsou zvony, tma a salvy děl
a víry jako věže katedrál
špičkami dolů.
Když se rouhá moře,
vyplivne k obloze
svůj jantarový vztek.

Slýchal jsem často detonace vln,
pak všechny vlny usnou pod víčky,
která se zavřou,
když je chceš políbit.

A co je láska?

Láska jsou zvony, tma a salvy děl
a všechny hvězdy, co jich vůbec je
na naší obloze,
když noc je hluboká.

A jeden vytržený vlas.