Josef Svatopluk Machar - DÉŠŤ

DÉŠŤ
Kapky bijí do zamžených oken,
v stružkách po skle se jak slzy valí
a v mé duši jak šíp bolestný ten pohled,
vyčítavý pohled hnědých očí…

Byla studentská to moje láska,
holka chudák, jako já byl chudák,
v červnu v neděli to bylo, přišla
do aleje jdoucí ke kostelu.
Přišla v nových šatech z šedé látky
v zlatém světle vítězného slunce
povznesena, jak je právě děvče,
má-li nové šaty. Já se usmál
ironicky a rádoby vtipně
řekl jsem jí: - Šedivá jste sestra -
Šedivá jste sestra - opakoval.
A tu na mne onen vrhla pohled,
a v tom všecko bylo: dni a noci
její pilné práce na tom šatu,
rozpíchané prsty, rudé oči,
radost zabitá a potěšení
drzým slovem navždy odehnané,
smutek duše, bolestný vzlyk srdce.

Dvacet jednadvacet roků tomu -
tenkrát nic, však dneska, při tom dešti,
začal pálit onen pohled v duši.
Snad to šedé nebe … snad ty slzy,
jež tak hojně po skle oken tekou…
- - Že tak všecko vybolet se musí!