Josef Václav Sládek Píseň oráčova

Prožil jsem své žití,
jak to mohlo býti,
jak to osud děl; -
jak to život velí,
jak to lidé chtěli,
- i jak sám jsem chtěl.

Svou žeň chtěl jsem sbírat -
nemoh jsem se vzpírat,
když mi řekli: Služ!
Sluha vůli ztrácí,
já hleděl své práci
ve tvář jako muž.

Chléb můj byl mi pánem,
večerem i ránem
jsem ho dobýval; -
ale jed jsem denně
jej tak spokojeně,
jak ho nejí král!

Král kdyby byl třeba
děl: Můj je tvůj chleba, -
byl bych děl: Ty chceš!,
leč, kdyby děl v zbroji:
Duše tvá je mojí, -
byl bych řek: Ty lžeš!

Tvá je moje skýva,
střecha, jež mne skrývá,
dech, jenž hruď mi dne; -
ale moje snění
při lopotě denní,
králi, to je mé!

Člověk pán je země,
hlas však praví ve mně:
Lidí pán je Bůh!
Jemu do objetí
pán či nepán letí:
nesmrtelný duch.

A když ve dni tuhém
kráčím za svým pluhem,
dlaň má neklesá:
slyším země kůru,
jak svá prsa, vzhůru
sténat v nebesa.

V čelo moje smědé
jak v ty líchy hnědé
padá svit a stín; -
tak žijeme denně
spolu spokojeně,
matka zem - já syn!

Brázdy pot můj pijí,
se shrbenou šijí
mám je přece rád; -
znám svou matku hroudu!
- já v ní do dne soudu
budu klidně spát.