Josef Václav Sládek Ve hvězdné výši

Vznesl se básník do říše dumy,
v soumraku zem jak se loučila s dnem,
nad lidské trampoty a bolestí tlumy,
jež chová žití v nitru svém.

Lehký jak orel prostorem vzlétal
výše a výš tam ve hvězdný svět,
zlatý prach mlžin křídloma smetal
a dále a dále spěl jeho let.

Co mu je země? - pochmurná báje, -
co lidských srdcí do sterých ran? -
v nebes chce nahlédnout odvěké taje
a nestane dřív až u rajských bran.

Kol něho mléčná dráha se vine,
pod ním již svítí Orion
a nad ním hvězdy zas jiné a jiné
a letem závratným k nim cílí on.

Výše a výše až ve hvězdy ony -
a letem myšlénky jich dosáhl již;
však nad nimi jiných zas miliony
a bráně tajemství nebyl blíž!

Vtom se u dveří komůrky jeho
ozval tak divně žalostný hlas,
jak peruť ptáčete unaveného
když okna dotkne se v půlnoční čas.

Otevřel dvéře, v sukénce chudé
stálo tu děcko, vtělený žal,
tvářičky ubledlé, ručky tak rudé
a v očích jen slzí se proudící val.

Postesklo žalostně a ztichnulo rázem -
do síně padal soumračný šer
a básník v té chvíli vrátil se na zem
jak bleskem sražen z nebeských sfér.

Nevzalo chleba, když chtěl mu ho dáti,
jen ze rtů ubledlých ozval se hles:
„Nechte mne u sebe, chce se mi spáti,
nechte mne u lidí alespoň dnes.“

Ó lidská bído, v podobě děcka,
v podobě každé jak obcházíš zem,
co je ta moudrost nebeská všecka,
dokud ten stesk je v oku tvém!

Tajemství nebes - co nám je vás třeba,
dokud zde musíme v mrákotách žít,
dokud zde nuzní nemají chleba,
dokud zde trpící nemají klid. -

Té noci, jak děcko dřímalo v klidu,
básník se v nebe nevrátil již; -
jen cítil, jak mírnil tu lidskou bídu,
že k nebeským branám - je na zemi blíž.