K temným nebesům...

Cítíš vůni kolem sebe?
To je vůně temnoty,
která jako růže z rána,
vonící to klenoty,
nám ukazuje, kde je brána
do nebe.
Slyšíš tu krásnou hudbu
linoucí se z dálných sfér?
To vznáší nad tebou
svou sudbu tajný klér,
jehož chóry slyšíš z dáli,
jako by snad tito mniši
na struny celé noci hráli.
Cítíš na svém těle
dotyky té temné krásy?
To laská tě a hladí
střípek tvojí spásy,
který na tě v dáli čeká,
svádí tě a snad i leká.
Leká jako černá řeka,
která do tváří tě seká,
jako když se její tok
snad na tvé skráně vzteká.
Cítíš v ústech chutě cizí,
které sotva polkneš,
tak hned zmizí?
To tě sama luna kojí,
jaká chuť to ryzí,
svojí stříbrem tkanou září,
která rozlévá se nad tvou tváří.
Vidíš stíny kol tvých paží?
To tma kolem tebe
v zoufalství se snaží
tvoje kroky k sobě svést,
do milostného aktu tě tak vplést
a tak k nočním nebesům
tvoji černou duši vznést.
Volání temnoty nemusíš se bát,
pouze se jí vzdát
a v ní svou duši nechat zrát...