KAM SMRT NEMŮŽE

Narodil se, žil a umřel,
ale ne jen tak sám pro sebe.
Pracoval, i se přel,
až nakonec vzalo si ho nebe.

Avšak neztichl tak docela,
neb po sobě něco zanechal.
Najevo pravda vyšla celá,
na niž on sám marně spěchal.

Zažehnut mu plamen nový,
do dalšího života.
Staré odepnuty okovy,
a oslavena novota.

Přišli hledat i náhrobek,
jenž mu kdosi postavil.
Také maličký schodek,
u nějž se občas někdo zastavil.

Náhrobek byl velmi prostý,
a již i časem zašlý.
Vždyť nečekal takové hosty,
jak roky za sebou tu šly.

Objevily se i květy úcty,
a vyjádřeno uznání.
Takové projevy pocty,
po těch dlouhých letech zrání.

Kam, že ta smrt nemůže?,
tam, kde kvetou růže.
Tam, kde boží vůle pomůže,
a kde pevné budují se výztuže.

V čem spočívá krása růže?,
v jejím květu i bolestném trnu.
Také v krvi zraněné kůže,
jež zanechává živou skvrnu.