Každý nakonec sám

Jak hejno ptáků slétneme z oblohy,
bosí se brouzdáme rosou i trávou.
Nikdo si nehraje, na démony, na bohy,
přesto vím, že skončím zas sama se svou myslí prázdnou.

Jako smečka vlků brázdíme lesy,
stopy se mísí, my máme svůj plán.
Však jen co se objeví, první šípy a děsy,
je každý zase sám.

Jsme jako sad plný stromů, co společně kvetou,
žijou a dýchají, dokud je léto.
Však jen co se objeví první vločky,
sám sobě každý, staví mříže
a místo těch stromů, jen dřevěné kříže.

Jsme jako mraky na obloze,
co žijí svou chvíli nevinnou.
Však netrvá to dlouho,
stejně se všichni rozplynou.

A když svět se směje,
i když mráz překročí práh,
naše tělo, tělo hřeje,
v očích však každý z nás je vrah.

Dřív mohli jsme spolu bezpečně usínat,
teď s šípem v srdci, samotná budu tu umírat.
Vidím vás odcházet, vím, o slabé nikdo nestojí,
na světě je místo, jen pro ty co se nebojí.

A tak to na světě chodí,
i andělské duše stvůry plodí.
Začínali jsme všichni spolu,
nakonec hraje každý sám za sebe
a proto se už nikdy všichni společně,
nevrátíme spět na nebe.