Malé básně v próze Charles Baudelaire

VI. Každý svou chiméru
Pod širým šedým nebem, na velké, prašné pláni bez cest, bez pažitu,
bez jediného bodláku, bez jediné kopřivy, potkal jsem několik shr-
beně kráčejících lidí.
Každý z nich nesl na zádech ohromnou Chiméru, těžkou jako py-
tel mouky nebo uhlí nebo jako výzbroj římského pěšáka.
Ale obludná ta potvora nebyla netečným břemenem, ona ovíjela
a tiskla člověka svými pružnými a silnými svaly; zatínala své dva
veliké drápy do prsou svého jezdeckého zvířete; a její báječná hlava
převyšovala čelo člověka jako strašná přílbice, jimiž staří válečníci
doufali zvýšit zděšení nepřátel.
Dotazoval jsem se jednoho z těch lidí a ptal jsem se ho, kam to
jdou. Odpověděl, že o tom nic neví, ani on, ani ostatní: ale patrně
prý někam jdou, když jsou štváni neodolatelnou potřebou chůze.
A co bylo zvláštní, žádný z těch pocestných nezdál se být rozhoř-
čeným na divoké zvíře, zavěšené na jeho šíj a přilehlé na jeho hřbet;
řekl bys, že je považuje za část sebe sama. Žádná z těch tváří, váž-
ných a znavených, nesvědčila o nějakém zoufalství; pod spleenovi-
tou kopulí nebes, nohy majíce zabořeny v prach země právě tak
bezútěšné jako nebe, kráčeli s rezignovaným vzezřením těch, kteří
jsou odsouzeni k věčnému doufání.
A průvod přešel mimo mne a ponořil se v atmosféru horizontu
na místě, kde zakulacený povrch naší planety uniká zvědavosti lid-
ského pohledu.
A po několik okamžiků snažil jsem se chtít pochopit to tajemství;
ale brzo přepadla mne neodolatelná lhostejnost a já byl hůře sklíčen
než oni sami svými drtivými Chimérami.