Malé básně v próze Charles Baudelaire

VII. Blázen a Venuše
Jaký to podivuhodný den! Širý park se svíjí pod palčivým okem
slunce, jako mládí pod vládou Lásky.
Všeobecná extáze věcí se neprojeví ani zašuměním; i vody jako
by usnuly. Zcela jinak než při slavnostech lidských, to zde je orgie
mlčelivá.
Řekl bys, že ve světle stále rostoucím předměty víc a více jiskří,
že vznícené květiny hoří touhou závodit s azurem nebes silou barev
a žár, jímž vůně stávají se viditelnými, že povznáší je k slunci jako
dýmy.
A přece v této všeobecné rozkoši zpozoroval jsem bytost zarmou-
cenou.
U nohou obrovské Venuše jeden z těch umělých bláznů, jeden
z těch dobrovolných šašků, určených k tomu, aby rozesmáli krále,
když pojmou je Výčitky nebo Nuda, zakuklený v nápadný a směšný
oblek, na hlavě s růžky a rolničkami, všecek schoulený na podstavci,
zdvíhá oči plné slzí k nesmrtelné Bohyni.
A jeho oči praví: „Jsem poslední a nejosamělejší z lidí, zbavený
lásky a přátelství, a mnohem nižší v tom, než nejméně dokonalá
zvířata. A přece i já jsem stvořen, abych chápal a cítil nesmrtelnou
Krásu! Ach! Bohyně! měj slitování s mým skutkem a s mým šílen-
stvím!“
Ale neúprosná Venuše pohlíží bůhví nač do dálky svýma mra-
morovýma očima.