Malé básně v próze Charles Baudelaire

X. O jedné hodině zrána
Konečně! Sám! Je už slyšet hrčení několika opožděných a unavených
fiakrů. Po několik hodin budeme mít ticho, ne-li klid. Konečně! Ty-
ranie lidských tváří zmizela a budu trpět již jen sebou samým.
Konečně! Je mi tedy dovoleno oddechnout si v lázni tmy! Nej-
prve zamknout na dva západy. Zdá se mi, že toto otočení klíčem
zvětší mou samotu a zesílí barikády, jež mne teď oddělují od světa.
Hrozný život! Hrozné město! Rekapitulujme denní práci: viděl
jsem několik literátů, z nichž jeden se mě tázal, zda je možno dostat
se do Ruska po suché zemi (považoval patrně Rusko za ostrov); sta-
tečně jsem odporoval řediteli revue, jenž na každou námitku odpo-
vídal: „My jsme strana počestných lidí,“ z čehož následuje, že
všechny ostatní listy jsou redigovány darebáky; pozdravil jsem ně-
jakých dvacet osob, z nichž patnáct neznám; rozdal jsem v témž
poměru stisknutí ruky, aniž jsem byl dříve tak opatrný, abych si byl
koupil rukavice; navštívil jsem, abych zabil čas za lijáku, jednu leh-
komyslnici, která mne prosila, abych jí nakreslil kostým Venuše; slo-
žil jsem poklonu řediteli divadla, jenž mi pravil, propouštěje mne:
„Snad byste učinil dobře, kdybyste se obrátil na Z…; je to nejprken-
nější, nejhloupější a nejslavnější ze všech mých autorů; s ním byste
to snad mohl někam přivést. Navštivte ho, a pak uvidíme.“ Chlubil
jsem se (proč?) několika podlými skutky, které jsem nikdy nespá-
chal, a zbaběle jsem zapřel několik jiných špatností, jichž jsem se
dopustil s radostí, přestupku chvástavosti, zločinu úcty k lidem;
odepřel jsem příteli snadnou službu a dal jsem psané doporučení
dokonalému bláznu; ach! je to opravdu všecko?
Nespokojen se všemi a nespokojen sám sebou, rád bych se vy-
koupil a stal se trochu hrdějším v tichu a samotě noční. Duše těch,
jež jsem miloval, duše těch, jež jsem opětoval, posilujte mne, vzda-
lujte ode mne lež a zkázonosné výpary světa; a Ty, Pane a Bože můj!
dopřej mi té milosti vytvořit několik krásných veršů, které by doká-
zaly mně samému, že nejsem posledním z lidí, že nejsem nižším
těch, jimiž pohrdám.