Malé básně v próze Charles Baudelaire

XIII. Vdovy
Vauvenargues praví, že ve veřejných zahradách jsou aleje, navštěvované hlavně těmi, jež zklamala ctižádost, nešťastnými vynálezci, těmi, jejichž sláva mrtvě se narodila, zlomenými srdci, všemi těmi dušemi bouřlivými a uzavřenými, v nichž buší ještě poslední vzdechy bouře, a jež couvají daleko před pohledem veselých a zahálejících.
Tyto stinné útulky jsou dostaveníčkem těch, jež život zmrzačil.
K těmto místům zvláště rádi obracejí své dychtivé domněnky
básník i filozof. Tam je pastva jistá. Neboť je-li nějaké místo, jež jim
nestojí za návštěvu, jak jsem prve napověděl, je to nejspíš radost
boháčů. Tato hlučnost v prázdnotě nemá pro ně ničeho přitažlivého.
Naopak, oni se cítí neodolatelně strhováni ke všemu, co je slabé,
zhroucené, zasmušilé a osiřelé.
Zkušené oko se v tom nikdy neklame. V těch ztuhlých nebo sklíčených
rysech, v těch očích vpadlých a pohaslých, či zářících posledními
záblesky zápasu, v těch vráskách hlubokých a četných, v té
chůzi tak pomalé nebo tak trhané, dohaduje se ihned nesčetných
legend zklamané lásky zneuznaného obětování se, neodměněných
namáhání, hladu a zimy, snášených tiše a poníženě.
Všimli jste si někdy na těch osamělých sedátkách vdov, chudých
vdov? Ať jsou ve smutku či ne, lze je snadno poznat. Ostatně ve
smutečním šatě chudých vždy něco schází, jistý nedostatek harmonie,
který jej činí ještě žalostnějším. Jsou nuceni skrblit na své bolesti,
Boháč nosí svou bolest v úplnosti.
Která vdova je smutnější a kormutlivější, ta, jež vleče na ruce
děcko, s nímž nemůže sdílet své snění, či ta, jež jest úplně sama?
Nevím… Napadlo mi jednou sledovat několik hodin stařenu stiženou
tímto osudem: ztuhlá, vzpřímená, v malém ošumělém šálu nesla
v celé své bytosti jakousi stoickou pýchu. Byla patrně odsouzena
svou naprostou samotou k staromládeneckým zvykům a mužský
charakter jejích mravů dodával tajemné pikantnosti jejich přísnosti.
Nevím, v jaké bídné kavárně a jak obědvala. Sledoval jsem ji
do čítárny a dlouho jsem se na ni nepozorovaně díval, zatímco ona hledala v novinách čilýma očima, kdysi spálenýma slzami, novinky,
na nichž by měla živý a osobní zájem.
Konečně odpoledne pod rozkošným podzimním nebem, jedním
z těch, odkud klesají houfně lítost a vzpomínky, usedla v koutku
parku, aby vzdálena davu, naslouchala koncertu, jimiž se plukovní
hudby zavděčují pařížskému lidu.
To je nepochybně malé hýření této nevinné (či očistné) stařeny,
dobře zasloužená útěcha jednoho z těch těžkých dní bez přítele, bez
pohovoření, bez radosti, bez důvěrníka, jež Bůh dopustil na ni snad
již od hezké řady let třistapětašedesátkrát za rok!
A zase jiná:
Nedovedu se nikdy zdržet, abych nevrhl pohled ne-li docela
sympatický, tedy aspoň zvědavý na zástup pariů, tísnících se kol
ohrady veřejného koncertu. Orchestr vrhá do noční tmy slavnostní
zpěvy, zpěvy vítězoslávy a rozkoše. Sukně vlekou se třpytivě po
zemi; pohledy se křižují; zahaleči, unaveni tím, že nic nedělali, klátí
se v chůzi, stavíce se, jako by netečně chutnali hudbu. Zde jsou jen
bohatí a šťastní; nic, co by nedýchalo a nebudilo bezstarostnost
a rozkoš života; nic, až na pohled na ten zástup, jenž podpírá se
tamhle o vnější zábradlí, chytaje zadarmo, jak se větru zalíbí, úryvek
hudby a pozoruje tu jiskřící ohnivou pec tam uvnitř.
Je vždycky zajímavý ten odlesk radosti boháčovy na dně oka
chuďasova. Ale tenkrát mezi lidem, oděným blůzami a kartounem,
zpozoroval jsem bytost, jejíž ušlechtilost nápadně kontrastovala
s okolní sprostotou.
Byla to žena velká, majestátní a tak vznešená v celém svém chování,
že se nepamatuji, že bych byl viděl jí rovné ve sbírkách aristo-kratických krásek minulosti. Vůně hrdé ctnosti vyzařovala z celého
jejího zjevu. Její tvář, smutná a přepadlá, dokonale souhlasila
s hlubokým smutkem, jímž byla oděna. I ona, právě jako plebs, v nějž se vmísila a jež neviděla, pozorovala ten zářný vznešený svět
hlubokým okem a naslouchala, lehce potřásajíc hlavou.
Zvláštní podívaná! „Zcela jistě,“ pravím k sobě, „tato chudoba,
je-li tu jaká, nemůže se dopustit špinavé šetrnosti; tak ušlechtilá tvář
mě o tom ujišťuje. Proč jen zůstává dobrovolně v okolí, v němž tvoří
tak nápadnou skvrnu?“
Ale když jsem kráčel zvědavě mimo ni, uhodl jsem, tuším, ten
důvod. Veliká ta vdova držela za ruku dítě, oděné černě jako ona;
třeba bylo vstupné sebenepatrnější, snad mohla se jím zaplatit jedna
z potřeb té malé bytosti či spíše nějaká zbytečnost, nějaká hračka.
A vrátí se domů pěšky v myšlenkách a snění, sama, vždycky sama;
vždyť dítě je hlučné, sobecké, nelaskavé a netrpělivé; ba nemůže
ani, jako pes a kočka, sloužit za důvěrníka samotářských bolestí.