Malé básně v próze Charles Baudelaire

XIV. Starý komediant
Všude se rozběhl, rozlil a rozdováděl lid, mající prázdný den. Byla
to jedna z oněch slavností, na něž po tak dlouhou dobu spoléhají
komedianti, ti, kteří ukazují zvířata, a potulní kramáři, aby se
odškodnili za špatné doby roční.
Zdá se mi, že v těchto dnech lid zapomíná na vše, na bolest i na
práci; stává se podobným dětem. Pro malé je to den prázdna, hrůza
před školou je odložena na čtyřiadvacet hodin. Pro velké je to krátké
příměří uzavřené se zhoubnými mocnostmi života, odklad
všeobecného úsilí a zápasu.
Ba i člověk velkého světa a člověk zaměstnaný duševní prací nesnadno
uniká vlivu této lidové slavnosti. Vsaje mimovolně část té
bezstarostné atmosféry. Já aspoň nikdy neopominu, jako pravý
Pařížan, prohlédnout všechny ty boudy, které se tu pyšní v těchto
slavnostních dobách.
Dělaly si opravdu hroznou konkurenci: ječely, řvaly, vyly. Byla to
směsice křiků, vřeštění plechů a výbuchů raket. Herci hrající úlohy
hlupáků a manželů pod pantoflem křivili tahy svých osmahlých
obličejů, ztvrdlých větrem, deštěm a sluncem; se sebevědomím herců,
kteří jsou si jisti úspěchem, házeli bonmoty a vtipy solidní a těžké
komiky, jako komika Molièrova. Herkulové, pyšní na ohromnost
svých údů, bez čel a lebek, jako orangutanové, nafukovali se majestátně ve svých trikotech, den před tím právě pro to vypraných. Tanečnice, krásné jako víly či jako princezny, skákaly a metaly kozelce
v ohni svítilen, jež plnily jejich sukně jiskrami.
Vše bylo jediné světlo, prach, křik, radost, povyk; jedni utráceli,
druzí vydělávali, a obojí byli stejně veselí. Děti se věšely matkám na
sukně, aby dostaly nějakou cukrovou tyčinku, nebo otcové vysadili
je na ramena, aby lépe viděly eskamotéra oslňujícího jako bůh.
A všude proudila, převládajíc nade všemi parfumy, vůně smažených
rybiček, která byla jako kadidlem této slavnosti.
Na konci, na samém konci řady bud – jako by stydě se, sám sebe
byl vyhnal ze vší té nádhery – spatřil jsem ubohého komedianta,
shrbeného, sešlého, vetchého, lidskou zříceninu, opřeného o kůl své
chýšky; chýšky bídnější než chýše nejzhovadilejšího divocha, jejíž
bezútěšnost ještě příliš dobře osvětlovaly dva kouřící oharky svíček.
Všude radost, zisk, hýření; všude jistota chleba pro dny příští;
všude frenetický výbuch životní síly. Zde naprostá bída, k dovršení
hrůzy zakuklená ve směšné cáry, kde nutnost, mnohem více než
přetvářka, přivodila kontrast. On se nesmál, ten bídník! Neplakal,
netančil, negestikuloval, nekřičel, nezpíval žádnou píseň, ani
radostnou, ani žalostnou, nebědoval. Byl němý a nehybný. Odřekl se,
vzdal se. Jeho osud byl hotov.
Ale jakým hlubokým, nezapomenutelným pohledem bloudil po
davu a světlech, jichž pohyblivý proud se zastavoval na několik
kroků od jeho odpuzující bídy! Cítil jsem, kterak mám hrdlo stisknuté
hroznou rukou hysterie, a zdálo se mi, že oči mé se zamžily těmi
vzdornými slzami, jež nechtějí kanout.
Co dělat? Nač tázat se toho nešťastníka, jakou zvláštnost, jaký div
má na podívanou v těch smrdutých tmách, za svou rozedranou oponou?
Opravdu, neodvážil jsem se, a třeba vám byl k smíchu důvod
mé bázně, přiznám se, že jsem se bál pokořit ho. Konečně, právě
když jsem se rozhodl, že položím, jda mimo, něco peněz na jedno
z těch prken, doufaje, že zpozoruje můj úmysl, veliký příval lidí,
způsobený jakousi výtržností, mne odvlekl daleko od něho.
A obraceje se, vášnivě tímto viděním, chtěl jsem analyzovat svou
náhlou bolest a řekl jsem si: Právě jsi viděl obraz zestárlého spisovatele, který přežil generaci, již dovedl brilantně bavit; starého básníka bez přátel, bez rodiny, bez dětí, poníženého bídou a všeobecným nevděkem, do jehož baráku zapomnětliví lidé již nechtějí vejít!