Malé básně v próze Charles Baudelaire

XV. Koláč
Cestoval jsem. Krajina, v níž jsem se ocitl, měla v sobě neodolatelnou
velikost a vznešenost. Něco z ní přešlo nepochybně v tom okamžiku
v mou duši. Myšlenky mé poletovaly s lehkostí rovnou lehkostí
atmosféry. Sprosté vášně, jako nenávist a profánní láska, zdály
se mi nyní tak vzdálenými jako mračna, která táhla na dně propasti
pod mýma nohama; duše má zdála se mi tak rozklenutou a tak čistou
jak kopule nebes, jež mne obklopovala; vzpomínka na věci pozemské
vcházela v mé srdce jen zeslabená a ztlumená jako znění
zvonků nespatřitelných stád, jež se pásla daleko, velmi daleko na
svahu jiné hory. Po nehybném jezírku, černém svou nesmírnou
hloubkou, táhl chvílemi stín oblaku, jako odraz pláště vzdušného
obra, letícího nebem. A vzpomínám si, kterak tento slavnostní
a vzácný pocit, jejž působil veliký a úplně tichý pohyb, mě naplňoval radostí a spolu i bázní. Krátce, dík úchvatné kráse, jíž jsem byl obklopen, cítil jsem se v dokonalém souladu se sebou samým a vesmírem; ba myslím, že ve své dokonalé blaženosti a ve svém
úplném zapomnění všeho zla pozemního dospěl jsem docela k tomu, že nezdály se mi již tak směšnými žurnály, které tvrdí, že člověk se zrodil dobrým; – když tu nevyléčitelná hmota obnovila své požadavky
a já pomýšlel na to zahnat únavu a utišit chuť k jídlu, již způsobilo tak
dlouhé stoupání. Vytáhl jsem z kapsy veliký krajíc chleba, koženou
číšku a lahvičku jakéhosi elixíru, jejž lékárníci tenkrát prodávali turistům, aby jej příležitostně mísili se sněhovou vodou.
Krájel jsem klidně svůj chléb, když tu jakýsi lehoučký šum přinutil
mne zvednout oči. Přede mnou stála malá, černá, otrhaná
a rozježená bytost, jejíž vpadlé, plaché a jakoby úpěnlivé oči hltaly
ten kus chleba. A já zaslechl, kterak vydechla tichým a drsným hlasem
slovo: Koláč! Nemohl jsem se zdržet smíchu, slyše název, jímž
jistě chtěla poctít můj téměř bílý chléb, a ukrojil jsem z něho hezky
velký krajíc, jejž jsem jí nabídl. Přiblížila se zvolna, nespouštějíc z očí
předmět své žádostivosti, pak popadnuvši krajíc rukou, rychle
ucouvnula, jako by se bála, že má nabídka nebyla upřímná nebo že
již jí lituji.
Ale v témž okamžiku byla povalena jiným malým divochem, jenž
se vzal bůhví odkud, tak dokonale podobným tomu prvnímu, že by
se mohl pokládat za jeho blížence. Váleli se spolu po zemi, perouce
se o drahocennou kořist, z níž žádný patrně nechtěl obětovat polovičku
svému bratru. První uchopil v zoufalství druhého za vlasy;
tento popadl ho zuby za ucho a vyplivl ho krvavý kousek se skvostným
zakletím ve svém nářečí. Legitimní vlastník koláče pokusil se
zatít své drápy do očí uzurpátorových, tento však vynaložil všecky
své síly, škrtě svého protivníka jednou rukou, zatímco druhou snažil
se všoupnout do kapsy cenu zápasu. Ale přemožný, oživen zoufá
ním, se znovu vzchopil a zasadil vítězi ránu do žaludku, takže se
tento kutálel po zemi. Nač líčit ten ohavný zápas, jenž trval déle, než
zdály se slibovat dětské jejich síly. Koláč šel z ruky do ruky a každým
okamžikem měnil kapsu; ale žel!, měnil také svůj objem; a když
konečně zmořeni, bez dechu, zkrváceni ustali, poněvadž nebylo již
možno pokračovat, nebylo vlastně proč se bít; koláč zmizel a rozpadl
se v drobečky, podobné zrnkům písku, s nimiž se mísil.
Toto divadlo zamlžilo mi krajinu, a tichá radost, v níž jásala má
duše, dříve než spatřila tyto lidičky, úplně zmizela. Zůstal jsem nad
tím dosti dlouho smuten, opakuje si stále: Je to nádherná země, kde
chléb se nazývá koláčem a jest mlskou tak vzácnou, že stačí,
aby vznítil dokonale bratrovražednou válku.