Malé básně v próze Charles Baudelaire

XVI. Hodiny
Číňané vidí v oku koček, kolik je hodin.
Jeden misionář, procházeje se jednou v okolí Nankinu, zpozoroval,
že zapomněl své hodinky, a ptal se jednoho malého hocha, kolik
je hodin.
Uličník nebeské říše zpočátku váhal; pak rozhodnuv se, odpověděl:
„Hned vám to povím.“ Po několika okamžicích se opět objevil
s velikou tlustou kočkou v náručí, a dívaje se jí upřeně do očí, prohlásil
bez váhání: „Není ještě docela poledne.“ A bylo tomu tak.
Skláním-li se ke krásné Kočce, jež je tak případně pojmenována,
která je zároveň ctí svého pohlaví, pýchou mého srdce a parfumem
mého ducha, ve dne i v noci, v plném světle slunečním či v temném
stínu, na dně jejích rozkošných očí vidím vždy zřetelně hodinu,
vždy touž širou, slavnostní hodinu, velikou jako prostor; bez rozdělení
na minuty a na sekundy, – nehybnou hodinu, jež není poznamenána
na hodinách, a přece lehkou jako povzdech, rychlou jako
mžiknutí oka.
A kdyby někdo drze přišel mne vyrušovat, zatímco pohled můj
spočívá na tomto rozkošném ciferníku, kdyby některý nezdvořilý
a nesnášenlivý Génij, nějaký zlověstný Démon přišel mi říci: „Na co
se tam tak pozorně díváš? Co hledáš v očích tohoto tvora? Vidíš
tam, kolik je hodin, ty ničemný a marnotratný smrtelníku?“, odpověděl
bych bez váhání: „Ano, vidím, kolik je; je Věčnost!“
Není-liž pravda, milostivá paní, že je to madrigal opravdu záslužný,
a právě tak emfatický jako vy sama? Opravdu, měl jsem takovou
rozkoš, vyšívaje tuto náročnou galantnost, že od vás nebudu
žádat ničeho na výměnu.