Malé básně v próze Charles Baudelaire

XIX. Hračka chudého
Chci vám povědět o nevinném vyražení. Je tak málo zábav, které by
nebyly hříšné!
Až vyjdete zrána s určitým úmyslem zevlovat po silnicích, naplňte
si kapsy malými vynálezy po sou – jako třeba plochý kašpar,
jímž pohybuje jediná nit, kovář bušící na kovadlinu, jezdec s koněm,
jehož ocas je píšťalkou – a u krčem, pod stromy, dejte je darem neznámým a chudým dětem, s nimiž se setkáte. Uvidíte, jak jejich oči
se nesmírně rozšíří. Zpočátku neodváží se to vzít; budou pochybovat
o svém štěstí. Pak jejich ruce rychle uchopí dárek a ony prchnou
jako kočky, které jdou sníst daleko od vás kousek, jejž jste jim dali,
naučivše se nedůvěřovat člověku.
U cesty, za mříží rozsáhlé zahrady, na jejímž konci svítila v slunci
bělost hezkého zámečku, stálo krásné a svěží dítě, oděné tím venkovským oděvem, tak plným koketerie.
Přepych, bezstarostnost a zvyk vidět kolem sebe stále bohatství,
to vše činí ty děti tak hezoučkými, že by se mohlo myslit, že jsou z jiného těsta než děti středních vrstev nebo chudiny.
Vedle něho na trávě ležela skvělá hračka, právě tak svěží jako její
majetník, lesklá, pozlacená, oděná nachovým šatem a pokrytá
chocholy a cetkami. Ale dítě nevšímalo si své oblíbené hračky a hle,
nač se dívalo:
Za mříží, na silnici, mezi bodláčím a kopřivami, bylo jiné dítě,
špinavé, vyzáblé, ukoptěné, jeden z těch fakanů – pariů, na nichž by
nestranné oko odkrylo krásu, kdyby, jako oko znalce uhodne ideální
malbu pod lakýrnickým nátěrem, z něho smylo odporný škraloup
bídy.
Skrze tuto symbolickou mříž, oddělující dva světy, silnici a zámek,
chudé dítě ukazovalo bohatému svou hračku, již ono si dychtivě
prohlíželo jako vzácný a neznámý předmět. Nuže, tato hračka,
kterou ten malý špindíra škádlil, zmítal a potřásal v zadrátované
krabici, to byla živá myš! Rodiče, patrně ze spořivosti, vzali tu hračku
ze života.
A ty děti se na sebe bratrsky smály, a obě měly zuby stejně bílé.