Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXIII. Samota
Jeden lidumilný novinář mi pravil, že samota člověku neslouží;
a aby podepřel svou tezi, citoval, jako všichni nevěřící, slova
Církevních Otců.
Vím, že ďábel rád chodí po místech suchých a že Duch vraždy
a oplzlosti se zázračně rozplameňuje na místech osamělých. Ale
možná, že tato samota je nebezpečná jen duši lenivé a toulavé, která
ji zalidňuje svými vášněmi a svými chimérami.
Jest jisto, že mluvka, jehož největším potěšením je mluvit z katedry
nebo z tribuny, byl by ve velikém nebezpečí stát se na ostrově
Robinsonově zuřivým šílencem. Nežádám na svém novináři odvážných
ctností Crusoeových, ale přeji si, aby nepronášel obvinění proti
těm, kdož milují samotu a tajemství.
Jsou v našich žvástavých rasách individua, která by s menším
odporem se smířila s trestem smrti, kdyby jim bylo dovoleno
z popraviště promluvit důkladnou řeč bez obavy, že Santerrovi
tamboři jim nevčasně nepřetrhnou řeč.
Nelituji jich, poněvadž tuším, že jejich řečnické výlevy jim připravují
stejné rozkoše, jakých jiným poskytuje mlčení a rozjímání;
ale pohrdám jimi.
Zvláště toužím, aby můj zlořečený novinář nechal mě bavit se
podle mé chuti. „Což nikdy nepociťujete,“ pravil mi s velmi
apoštolským nosovým přídechem, „potřebu sdělit svou rozkoš?“
Podívejme se na toho prohnaného závistníka! Ví, že pohrdám jeho
rozkošemi, vtírá se do mých, ten ošklivý kazimír!
„Jak veliké to neštěstí nemoci být sám!…“ praví kdesi La Bruyère,
jako by chtěl zahanbit všechny ty, kteří běží zapomínat na sebe mezi
dav, bojíce se nepochybně, že nebudou snesitelnými sami sobě.
„Skoro všechna naše neštěstí přicházejí na nás z toho, že jsme
Nedovedli zůstat ve své světnici,“ praví jiný mudrc, tuším Pascal,
volaje takto do cely rozjímání všechny ty ztřeštěnce, kteří hledají
štěstí ve vzrušení a prostituci, již bych mohl nazvat prostitucí bratříčkování se, kdybych chtěl mluvit krásnou řečí svého století.