Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXV. Krásná Dorothea
Slunce mučí město svým přímým a hrozným světlem; písek oslňuje
a moře se třpytí. Strnulý svět malátně ochabuje a oddává se dřímotě,
která jest jakousi příjemnou smrtí, kdy spící v polobdění chutná
rozkoše svého umrtvení.
Přesto však Dorothea, silná a pyšná jako slunce, kráčí po opuštěné
ulici, jediná živá bytost v tuto chvíli pod nesmírným azurem,
tvoříc ve světle nápadnou černou skvrnu.
Kráčí, houpajíc měkce své poprsí, tak drobné, nad boky, tak širokými.
Její šat z přiléhavého hedvábí, mající jasný růžový tón, odráží
se ostře od temnot její pleti a zřetelně modeluje její dlouhou taille,
vyhloubená záda a špičaté poprsí.
Její rudý slunečník, přitlumuje světlo, vrhá na její snědou tvář
krvavé líčidlo reflexů.
Tíže jejího ohromného, skoro až modrého vlasu táhne nazad její
delikátní hlavu a dodává jí vítězného a lenivého rázu. Těžké náušnice
švitoří potají na jejích malounkých ouškách.
Chvílemi mořský vánek pozvedne cíp její vlající sukně a ukáže její
lesklou a nádhernou nohu; a její nožka, rovná nohám mramorových
bohyň, jež Evropa uzavírá do svých muzeí, vtiskuje věrně svůj
tvar do jemného písku. Neboť Dorothea jest tak podivuhodně koketní,
že rozkoš být obdivována v ní převyšuje pýchu propuštěné
otrokyně, a ona, ač je svobodna, chodí bez střevíců.
Tak ladně kráčí, jsouc šťastna, že žije, a usmívajíc se bílým úsměvem,
jako kdyby pozorovala daleko v prostoru zrcadlo, odrážející
její chůzi a její krásu.
Jaká mocná pohnutka asi přinutila lenivou Dorotheu, krásnou
a chladnou jako bronz, aby takto vyšla v hodinu, kdy i psi úpějí bolestí
pod sluncem, jež je kouše?
Proč opustila svůj domeček tak koketně upravený, z něhož květiny
a rohože učinily s tak nepatrným nákladem dokonalý boudoir,
kde se tak zálibně češe, kouří, dává se ovívat nebo hledí na sebe do
zrcadla ze svých velkých pérových vějířů, zatímco moře, jež bije
o břeh na sto kroků odtud, mocně a monotónně doprovází její neurčité
snění a zatímco železná pánev, v níž se vaří ragout z krabů
s rýží a se šafránem, k ní vysílá ze dvora své dráždivé parfumy?
Snad má dostaveníčko s některým mladým důstojníkem, jenž na
vzdálených pobřežích slýchal od druhů o slavné Dorothei. Jistě že
ho poprosí, to prosté stvoření, aby jí vylíčil Operní ples, a zeptá se
ho, zda možno tam jít bosýma nohama, jako k nedělním tancům,
kde i staré Kaferky se stávají opilými a šílenými radostí; a pak ještě,
jsou-li krásné dámy pařížské všecky krásnější než ona.
Dorothei se obdivují všichni a všichni se s ní mazlí a ona byla by
dokonale šťastna, kdyby nebyla nucena střádat piastr k piastru, aby
vykoupila svou sestřičku, které je už jedenáct let a která je už dospělá
a tak krásná! Nepochybně se jí to podaří, dobré Dorothei; pán
toho dítěte je tak lakotný, příliš lakotný, aby pochopil jinou krásu
než krásu dukátů!