Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXX. Šňůra
EDUARDU MANETOVI
„Iluze,“ pravil mi přítel, „jsou snad tak nespočetné jako vztahy lidí
mezi sebou nebo jako vztahy lidí a věcí. A když iluze zmizí, to jest,
když vidíme bytost nebo fakt tak, jak existuje mimo nás, zakoušíme
bizarní pocit, z polovice lítost pro zmizelý fantom, z polovice příjemné
překvapení nad novinkou, nad skutečným faktem. Je-li nějaký
zjev samozřejmý, všední, vždycky podobný takové povahy, že se
v ní nelze mýlit, je to mateřská láska. Jest právě tak nesnadno
předpokládat matku bez lásky mateřské jako světlo bez tepla; což
není úplně oprávněno přičítat lásce mateřské všecky činy i slova
matky, vztahující se na její dítě? A přece poslyšte tuto historku, při níž
jsem byl podivně mystifikován nejpřirozenější iluzí.“
„Mé malířské zaměstnání mne nutí k bedlivému pozorování tváří,
fyziognomií, jež se mi naskytnou na cestě, a vy víte, jakou rozkoš
shledáváme v té schopnosti, která činí život v našich očích živějším
a význačnějším než je pro ostatní lidi. V odlehlé čtvrti, kde bydlím
a kde rozsáhlé a drnem porostlé prostory ještě oddělují stavení, často
jsem si všímal hocha, jehož ohnivý čtverácký obličej mě hned zaujal
víc než všechny ostatní. Byl mi nejednou modelem a já ho přeměnil
brzo v malého cikána, brzy v mytologického Amora. Dal jsem
mu do ruky tulácké housle, trnovou korunu a hřebíky utrpení Páně
i Erotovu pochodeň. Konečně se mi všecko taškářství toho uličníka
tak zalíbilo, že jsem prosil jednoho dne jeho rodiče, chudé to lidi,
aby mi ho laskavě přenechali, slibuje, že ho budu dobře šatit, že mu
budu dávat něco peněz a že mu neuložím jiného namáhání, než aby
čistil mé štětce a obstaral mé pochůzky. Ten hoch, když byl umyt,
stal se roztomilým a život, který vedl u mne, zdál se mu rájem proti
tomu, jejž byl nucen vést ve špinavé díře otcovské. Jen to musím říci,
že ten malý klučina mne leckdy překvapil neobyčejnými krizemi
předčasného smutku a že dal brzo najevo nemírnou náklonnost
k cukru a likérům, takže jednoho dne, kdy jsem konstatoval, že přes
četná napomenutí zase spáchal novou takovou loupež, pohrozil
jsem mu, že ho pošlu zpět k rodičům. Pak jsem odešel a mé záležitosti
zdržely mě dosti dlouho mimo dům.
Jak jsem byl zděšen a ohromen, když jsem se vrátil domů, a první
předmět, jenž padl mi do očí, byl můj malý klučík, čtverácký společník
mého života, oběšený na výplni skříně! Jeho nohy dotýkaly se
skoro podlahy; židle, kterou patrně nohou odkopl, byla poražena
vedle něho; jeho hlava byla konvulsivně nachýlena k ramenu; jeho
napuchlý obličej a jeho oči, široce rozevřené s děsivou strnulostí,
mně způsobily zpočátku iluzi života. Odříznout jej nebyla věc tak
snadná, jak byste mohl myslit. Byl již velice ztuhlý a já měl v sobě
nevysvětlitelný odpor proti tomu, pustit jej prudce na zem. Bylo
třeba jej celého podržet jednou rukou a druhou přeříznout šňůru.
Ale to nebylo ještě všecko; ta potvůrka vzala provázek velmi tenký,
který se zaryl hluboko do masa, a nyní bylo nutno tenkými nůžkami
hledat šňůru mezi oběma oteklinami, abych mu uvolnil krk.
Opominul jsem vám říci, že jsem živě volal o pomoc, ale všichni
moji sousedé odepřeli mi pomoci, jsouce v tom věrni zvykům
civilizovaného člověka, jenž nikdy, nevím proč, nechce se plést
do záležitostí oběšence. Konečně přišel lékař, jenž prohlásil, že dítě je
mrtvo již několik hodin. Když pak jsme chtěli jej svléci, abychom mu
oblékli rubáš, mrtvola byla tak ztuhlá, že vidouce, že není možno
ohnout údy, musili jsme rozškubat šaty, abychom jí je odňali.
Komisař, jemuž přirozeně jsem musil oznámit neštěstí, pohlédl
na mne úkosem a řekl: „To je podezřelé,“ patrně ze zastaralé touhy
a stálého zvyku nahánět strach při každé příležitosti, vinným jako
nevinným.
Ještě zbývalo vyplnit poslední úlohu; samo pomyšlení na to mi
působilo hroznou úzkost: bylo nutno dát zprávu rodičům. Nohy mi
vypovídaly službu. Konečně jsem nabyl té odvahy. Ale k mému
velkému úžasu matka byla chladná a ani jediná slza nevytryskla
z koutku jejího oka. Přičítal jsem tuto zvláštnost právě tomu zděšení,
jež asi zakoušela, a vzpomněl jsem si na známou sentenci:
„Nejhroznější bolest je bolest němá.“ Otec upokojil se tím, že řekl
polo tupě, polo snivě: „Konečně, snad je to tak lépe; byl by tak jako
tak špatně skončil.“
Zatím tělo leželo na mé pohovce a já s pomocí jedné služky jsem
se zaměstnával posledními přípravami, když matka vstoupila do
ateliéru. Chtěla prý vidět mrtvolu svého syna. Nemohl jsem jí
opravdu zabránit, aby se neopíjela svým neštěstím a odepřít jí tuto
poslední a smutnou útěchu. Pak mě požádala, abych jí ukázal místo,
kde se její hošík oběsil. „Oh! nikoli! paní,“ odpověděl jsem jí, „to by
vám způsobilo bolest.“
A jak mé oči mimovolně se obrátily k osudné skříni, zpozoroval
jsem s hnusem, v nějž se mísily hrůza a hněv, že hřebík zůstal vězet
v boku skříně s dlouhým kusem šňůry, která posud visela až na
zem. Skočil jsem rychle, abych vytrhl poslední stopy neštěstí,
a vtom, když jsem ji chtěl vyhodit otevřeným oknem, ubohá ta žena
chytila mě za ruku a řekla hlasem, jemuž nebylo lze odporovat: „Oh!
pane! nechte mi to! prosím vás o to! snažně vás prosím!“ Její
zoufalost ji patrně učinila tak šílenou, že zahořela něžností k tomu, co
sloužilo za nástroj smrti jejího syna, a chtěla to podržet jako hroznou
a drahou relikvii. A zmocnila se hřebíku i provázku.
Konečně! konečně! vše bylo odbyto. Zbývalo mi již jen dát se
znovu do práce, ještě horlivěji než obyčejně, abych pomalu zahnal tu
malou mrtvolu, jež stále se vracela v záhyby mého mozku a jejíž
fantom mě unavoval svýma velikýma upřenýma očima. Ale nazítří
jsem obdržel celý balík psaní; jednak od nájemníků ze svého domu,
několik pak ze sousedních domů; jeden z prvního patra; druhý
z druhého; jiný zase z třetího, a tak to šlo dále, některé
položertovným stylem, jako by chtěly zakrýt zdánlivým žertováním
upřímnost své žádosti; jiné nemotorně drzé a bez pravopisu, ale
všechny směřující k jednomu cíli, totiž obdržet ode mne kus neblahé
šňůry. Mezi podepsanými bylo, musím to říci, více žen než mužů; ale
všichni, věřte mi, nenáleželi k nízké a sprosté třídě lidí. Schoval jsem
si ty listy.
A tu náhle se mi rozbřesklo v mozku a já pochopil, proč matce tolik
na tom záleželo, aby mi vyrvala ten provázek a jakým obchodem
hodlala se utěšit.