Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXXV. Okna
Kdo hledí zvenčí dovnitř otevřeným oknem, nevidí nikdy tolik jako
ten, jenž pohlíží do okna zavřeného. Není hlubšího a více oslňujícího
předmětu, než okno osvětlené svíčkou. To, co je možno spatřit
v sluneční záři, je vždy méně zajímavé než to, co se děje za skleněnou
tabulí. V té černé nebo rozzářené díře žije život, sní život, trpí
život.
Přes vlny střech rozeznávám letitou ženu, již vrásčitou, vždy
skloněnou nad čímsi, nikdy nevycházející z domu. Z jejího obličeje,
z jejího šatu, z jejího gesta, skoro z ničeho sestrojil jsem si historii
této ženy, či spíše její legendu, a někdy s pláčem ji vypravuji sám
sobě.
Kdyby to byl býval nějaký ubohý stařec, byl bych si sestrojil tu
jeho právě tak snadno.
A uléhám, jsa hrd, že jsem žil a trpěl v jiných než v sobě samém.
Snad mi řeknete: „A jsi jist, že tato legenda je pravdivá?“ Co záleží
na tom, jaká snad je skutečnost mimo mne, jestliže mi pomohla žít
a cítit, že jsem a co jsem?