Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXXVI. Touha malovat
Snad nešťastný člověk, ale šťastný umělec, jejž rozdírá touha!
Hořím touhou namalovat tu, která se mi objevila tak zřídka a jež
uprchla tak rychle, jako krásná želená věc prchá dozadu
za cestovatelem unášeným do noci. Jak tomu již dávno, co zmizela!
Je krásná a víc než krásná; překvapuje. Čerň na ní převládá; a vše,
co inspiruje, je noční a hluboké. Její oči jsou dvě jeskyně, kde neurčitě
jiskří tajemství, a její pohled ozařuje jako blesk: je to výbuch
ve tmách.
Přirovnal bych ji k černému slunci, kdybychom si mohli představit
černou hvězdu, vylévající světlo a štěstí. Ale ona připomíná nám
spíše lunu, jež ji bezpochyby poznamenala svým hrozným vlivem;
nikoli bílou lunu idyl, jež se podobá chladné nevěstě, ale lunu
příšernou a opojnou, zavěšenou v bouřlivé noci a o niž narážejí letící
mraky; ne klidnou a diskrétní lunu, jež navštěvuje spánek čistých
lidí, ale lunu strženou z nebe, přemoženou a vybouřenou, již
thesalské čarodějnice nelítostně nutí, aby tancovala po zděšené
trávě!
V jejím čílku bydlí neústupná vůle a láska ke kořisti. Avšak dole
na této znepokojující tváři, kde pohyblivé nozdry vdechují neznámé
a nemožné, propuká s nevýslovným půvabem smích velkých úst,
červených a bílých a rozkošných, při nichž člověk sní o zázraku
nádherné květiny, rozkvetlé na sopečné půdě.
Jsou ženy, jež budí chuť přemoci je a užít s nimi rozkoše; ale tato
budí touhu umírat zvolna pod jejím pohledem.