Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXXVII. Dobrodiní Luny
Luna, jež je rozmar sám, pohlédla oknem na tebe, když jsi spala ve
své kolébce, a pravila sama k sobě: „To dítě se mi líbí.“
A sestoupila měkce po svém oblačném schodišti a beze zvuku
pronikla okenními tabulemi. Pak se rozestřela po tobě s poddajnou
něžností matky a položila své barvy na tvoji tvář. Tvé zorničky od
toho zůstaly zelené a tvé líce neobyčejně bledé. Hledíce na tuto
návštěvnici, oči tvé se bizarně zvětšily; a tak něžně ti stiskla hrdlo,
že je ti od té chvíle navždy do pláče.
Zatím, v rozpětí své radosti, Luna naplnila celou komnatu jako
fosforečná atmosféra, jako svítivý jed; a všechno toto živoucí světlo
myslilo a pravilo: „Budeš věčně podléhat vlivu mého políbení. Budeš
krásná podle mého způsobu. Budeš milovat to, co já miluji, a to
co mne miluje: vodu, oblaka, mlčení a noc; nesmírné a zelené moře;
beztvarou a mnohotvárnou vodu; místo, kde nebudeš; milence, jejž
nepoznáš; nestvůrné květy; parfumy, při nichž se třeští; kočky, jež se
svíjejí na pianech a jež sténají jako ženy, hlasem drsným a sladkým.“
„A moji milenci budou tě milovat, moji dvořané budou se ti dvořit.
Budeš královnou mužů se zelenýma očima, jejichž hrdlo jsem
také stiskla ve svém nočním laskání; těch, kteří milují moře, nesmírné,
bouřné a zelené, beztvarou a mnohotvárnou vodu, místo, kde
nejsou, ženu, již neznají, příšerné květiny, jež se podobají
kadidelnicím neznámého náboženství, parfumy, jež ochromují vůli,
a divoká a rozkošnická zvířata, která jsou emblémem jejich šílenství.“
A proto, zlořečené drahé rozmazlené dítě, ležím teď u tvých nohou,
hledaje v celé tvé osobě odlesk toho strašného božství, té osudné
kmotry, té, jež otravou kojila všecky náměsíčníky.