Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXXVIII. Která je ta pravá?
Znal jsem jakousi Benediktu, jež plnila atmosféru ideálem a jejíž oči
šířily touhu po velikosti, po kráse, po slávě a po všem tom, co nám
dává víru v nesmrtelnost.
Leč tato zázračná dívka byla příliš krásná, aby mohla dlouho žít,
a také zemřela za několik dní po tom, co jsem ji poznal, a já sám ji
pochoval jednoho dne, kdy jaro rozhoupalo svou kadidelnici i na
hřbitovech. Já to byl, jenž ji pochoval, pevně uzavřenou do rakve ze
dřeva vonného a neporušitelného jako indické truhlice.
A jak mé oči utkvěly na místě, kde byl zakopán můj poklad, spatřil
jsem náhle osůbku, jež podobala se neobyčejně zesnulé a jež
dupajíc po čerstvé hlíně s hysterickou a bizarní prudkostí pravila
s výbuchem smíchu: „Já jsem ta pravá Benedikta! Já jsem ta pověstná
potvora! A za trest, za své bláznovství a za svou slepotu budeš
mne milovat takovou, jaká jsem!“
Leč já v zuřivosti odpověděl: „Ne, ne, ne!“ A abych dodal většího
důrazu svému odmítnutí, dupnul jsem tak prudce o zem, že má noha
se zabořila až po koleno v čerstvý hrob a že, jako vlk chycený do
pasti, jsem připoután, snad navždy, ke hrobu ideálu.