Malé básně v próze Charles Baudelaire

XLVIII. Anywhere out of the world
Kdekoli mimo svět
Tento život je nemocnicí, v níž každý nemocný touží změnit lůžko.
Jeden by chtěl trpět u kamen, jiný pak myslí, že by se uzdravil, leže
u okna.
Zdá se mi, že by se mi vždy vedlo dobře tam, kde nejsem, a o této
otázce stěhování diskutuji stále se svou duší.
„Řekni mi, duše má, ubohá, nastuzená duše, co bys myslila
o tom, abychom bydlili v Lisabonu? Je tam asi teplo a ty bys okřála
jako ještěrka. To město leží na břehu moře; je prý vystavěno
z mramoru a tamní lid má prý takovou nenávist ke všemu
rostlinnému, že vytrhává všecky stromy. Hle, toť země dle svého
vkusu; krajina ze světla nerostů a tekutina, v níž se odráží.“
Moje duše neodpovídá.
„Když tolik miluješ klid a přitom pohled na pohyb, chceš jít bydlit
do Holandska, této oblažující země? Snad se budeš bavit v této
zemi, jejíž obrazy jsi často obdivovala v muzeích. Co bys myslila
o Rotterdamu, ty, jež tolik miluješ lesy stěžňů a lodi zakotvené před
domy?“
Moje duše je stále němá.
„Snad by tě potěšila Batavie ještě víc? Ostatně tam bychom nalezli
evropského ducha, snoubícího se s tropickou krásou.“
Ani slova. – Či by snad má duše byla mrtva?
„Což jsi snad dospěla k takové strnulosti, že máš zalíbení jen ve
své chorobě? Je-li tomu tak, prchněme do krajin, které jsou analogií
Smrti. Již to mám, ubohá dušičko! Složíme zavazadla k cestě
do Toruně.
Jděme ještě dále, až na nejzazší konec Baltu; ještě dále od života,
je-li možno; usaďme se na pólu. Tam slunce se jen kosmo dotýká
země a pomalé střídání světla a tmy potlačuje rozmanitost a zvyšuje
jednotvárnost, jež je poloviční nicotou. Tam budeme moci dlouho se
koupat ve tmách, ačkoli občas severní záře nám bude vysílat své
růžové paprsky jako pablesky pekelného ohňostroje!“
Konečně má duše vybuchne a moudře na mne volá: „Kamkoli!
kamkoli! Jen když to bude mimo tento svět!“