Malé básně v próze Charles Baudelaire

XLIX. Zabíjejme chudáky!
Po čtrnáct dní jsem nevyšel ze své světnice a obklopil jsem se
knihami, jež právě v tu dobu byly v módě (je tomu šestnáct nebo
sedmnáct let); míním knihy, v nichž se jedná o tom, kterak učinit
národy ve čtyřiadvaceti hodinách moudrými, šťastnými a bohatými.
Strávil jsem teď – chci říci: spolykal jsem – všecky výpotky všech
podnikatelů obecného blaha – těch, kteří radí chudákům, aby se stali
otroky, i těch, kteří je přesvědčují, že jsou všichni sesazenými králi.
Nikoho nepřekvapí, že jsem tehdy byl v duševním stavu hraničícím se
závratí nebo zpitomělostí.
Zdálo se mi jen, že, uchýliv se na dno svého intelektu, cítím temný
zárodek myšlenky, vyšší než všecky ty babské formulky, jichž
slovník jsem nedávno prohlédl. Ale bylo to jen jakési ponětí
o myšlence, něco nekonečně neurčitého.
A vyšel jsem z domu s velikou žízní. Neboť vášnivá záliba ve
špatné četbě budí přiměřenou potřebu zdravého vzduchu
a občerstvujících prostředků.
Když jsem vstupoval do krčmy, jakýsi žebrák mi nastavil klobouk
s jedním z oněch nezapomenutelných pohledů, jež by povalily
trůny, kdyby duch mohl pohnout látkou a kdyby hrozny zrály
pohledem magnetizérovým.
Zároveň zaslechl jsem jakýsi hlas, jenž mi šeptal do ucha, hlas,
jejž jsem dobře poznal: byl to hlas dobrého Anděla nebo dobrého
Démona, jenž mě všude provází. Když Sokrates měl svého dobrého
Démona, proč bych já neměl svého dobrého Anděla a proč by se mi
nemohlo dostat té cti, obdržet svůj patent na bláznovství, podepsaný
bystrým Lélutem a moudrým Baillargerem?
Mezi Démonem Sokratovým a mým je ten rozdíl, že Démon Sokratův
se mu projevoval jen tím, že mu zbraňoval, varoval, odvracel,
kdežto můj ráčí radit, sugerovat, přemlouvat. Chudák Sokrates,
měl jen Démona zbraňovatele; můj je veliký utvrzovatel, můj je
Démon činu nebo Démon boje.
Nuže jeho hlas mi našeptával toto: „Jen ten se vyrovná druhému,
kdo to dokáže, a jen ten je hoden svobody, kdo si ji dovede dobýt.“
Bezprostředně na to vrhl jsem se na žebráka. Jedinou ranou pěstí
jsem jej udeřil do oka, takže ve vteřině bylo velké jako míč. Přerazil
jsem si nehet, vyraziv mu dva zuby, a poněvadž, jsa od narození
drobný a cvičiv se málo v boxování, necítil jsem se dosti silným,
abych rychle ubil toho starce, popadl jsem ho jednou rukou za límec
kabátu, druhou chytil jsem jej za chřtán a jal jsem se silně tlouci jeho
hlavou o zeď. Musím se přiznat, že jsem napřed jediným mrknutím
přehlédl okolí a zjistil, že v této opuštěné končině jsem pro dosti
dlouhou dobu mimo dosah policejní stráže.
Povaliv potom toho zesláblého šedesátníka kopnutím do zad, dosti
silným, aby mu přerazilo hřbet, uchopil jsem tlustou větev stromu,
která visela až na zem, a bušil jsem do něho s tvrdošíjnou energií
kuchařů, kterým jde o to, aby beefsteak změkl.
Náhle – jaký div! jakou rozkoš cítí filozof, shledávaje, že jeho teorie
je výtečná! – Viděl jsem, kterak ten starý kostlivec se obrátil
a vztyčil s energií, jíž bych nebyl nikdy tušil v tak neobyčejně
rozviklaném stroji, a s pohledem plným záští, jenž se zdál dobrým
znamením, ten zchátralý tulák vrhl se na mne, udeřil mě mezi oči,
vyrazil mi čtyři zuby a touž větví mi důkladně napráskal.
Svým energickým léčením vrátil jsem mu hrdost a život. Potom
dával jsem mu posunky najevo, že považuji tuto diskusi
za ukončenou.
A vstávaje se zadostiučiněním sofisty z portiku, řekl jsem: Pane,
jsme si rovni, prokažte mi čest a sdílejte se mnou mou tobolku.
Vzpomeňte si, jste-li opravdu lidumilem, že máte provádět na všech
svých soudruzích, budou-li vás žádat o almužnu, teorii, již zkoušet
na vašem hřbetě bylo mi bolestno.
Přísahal mi, že mou teorii pochopil a že uposlechne mé rady.