Malé básně v próze Charles Baudelaire

L. Dobří psi
PANU JOSEPHU STEVENSOVI
Nerděl jsem se nikdy, ani před mladými spisovateli svého století, za
svůj obdiv k Buffonovi; ale dnes nechci volat na pomoc duši tohoto
malíře pompézní přírody. Nikoli.
Mnohem raději bych se obrátil na Sterna a řekl bych mu: „Sestup
z nebe, nebo vystup ke mně z polí Elysia, abys mi inspiroval zpěv
příznivý dobrým psům, ubohým psům, zpěv, jenž by byl hoden
tebe, šprýmaři sentimentální, jedinečný šprýmaři! Přijeď zase sedě
obkročmo na tom pověstném oslu, jenž tě provází vždy v paměti
potomstva; a hlavně ať ten osel nezapomene svůj nesmrtelný
makaron, delikátně pověšený mezi pysky!“
Pryč s akademickou múzou! Co bych dělal s tou upejpavou bábou.
Vzývám múzu důvěrnou, obyvatelku měst, živoucí, aby mi
pomohla zpívat o dobrých psech, psech zablácených, o těch, jež
každý odhání, jako by byli nakaženi morem a plni vší, vyjímaje snad
chudáka, k němuž se přidružili, a básníka, jenž na ně pohlíží okem
bratrským.
Fi na psa ulízaného, na toho čtyřnohého domýšlivce, na dánskou
dogu, na king-charlesa, na mopslíka nebo pudlíka, jenž je tak
okouzlen sebou samým, že indiskrétně vklouzne k nohám nebo
na klín návštěvníkův, jako by si byl jist, že se líbí, hlučný jako děcko,
hloupý jako loretta, mnohdy i nevlídný jako drzý sluha! A hlavně na ty
čtyřnohé hady, tetelící se a líné, jimž se říká chrti a kteří nemají dosti
čichu ani ve svém špičatém čumáku, aby sledovali stopu přítele, ani
ve své ploské hlavě dosti inteligence, aby dovedli hrát domino!
Do boudy s nimi, se všemi těmi protivnými parazity!
Ať se vrátí do své hedvábím vycpané boudy!
Já zpívám o psu prašivém, o psu bídném, o psu bez domova,
o psu tuláku, o psu kejklíři, o psu, jehož instinkt, jako instinkt
chudáka, cikána a histriona je podivuhodně pobodáván nutností,
touto tak dobrou matkou, touto pravou patronkou inteligence.
Zpívám o psech strastiplných, ať o těch, kteří bloudí v křivolakých
roklinách nesmírných měst, ať o těch, kteří s blikajícíma
a duchaplnýma očima řekli opuštěnému člověku: „Vezmi mě s sebou
a ze své dvojí bídy vytvoříme snad něco jako štěstí!“
„Kam jdou psi?“ řekl kdysi Nestor Roqueplan v jednom nesmrtelném
fejetonu, na který nepochybně zapomněl a na který si vzpomínám
dnes jen já a snad ještě Sainte-Beuve.
Kam jdou psi, pravíte, málo všímaví lidé? Jdou za svými záležitostmi.
Dostaveníčka obchodní, dostaveníčka lásky. Mlhou, sněhem, blátem,
v palčivém žáru psích dnů, v lijavcích běhají sem, běží tam,
capou, podbíhají pod vozy, poháněni blechami, vášní, potřebou
anebo povinností. Vstali časně, jako my, a hledají živobytí nebo běhají
po svých zábavách.
Někteří spí v předměstské zřícenině a přicházejí každodenně
v určitou hodinu dovolávat se almužny ke dveřím kuchyně v Palais-
Royal; jiní v hejnech se sbíhají z dálky více než pěti mil, aby se dělili
o hostinu, kterou jim připravilo milosrdenství několika šedesátiletých
panen, jež věnovaly své nezaměstnané srdce zvířátkům, poněvadž
ti hlupci lidé ho již nechtějí.
Jsou jiní, kteří jako zdivočelí negři, šílení láskou, v určité dny
opouštějí svoje okresy a přijdou do města provádět hodinu
bláznovské skoky kolem krásné čuby, poněkud zanedbané v toaletě,
ale přitom hrdé a uznalé.
A všichni jsou velmi přesní bez zápisníků, bez poznámek a bez
portefeuillů.
Znáte línou Belgii a podivovali jste se jako já všem těm mohutným
psům, zapřaženým do řeznického, mlékařského nebo pekař-
ského vozíku, kteří svým vítězným štěkotem dávají najevo pyšnou
rozkoš, již pociťují, závodíce s koňmi?
Hle, tu jsou dva, kteří náležejí k řádu ještě civilizovanějšímu! Dovolte,
abych vás dovedl do jizby kejklířovy, když není doma. Lůžko
z natřeného dřeva, bez nebes, uplouhané přikrývky, plné skvrn od
štěnic, dvě slaměné židle, litá kamna, jeden nebo dva rozbité hudební
nástroje. Oh! Jak smutný to nábytek! Ale všimněte si, prosím,
těch dvou inteligentních osob, oděných v šat zároveň rozedřený
i nádherný, učesaných jako trubadúři nebo jako vojáci, kteří
s pozorností čarodějů bdí nad bezejmenným dílem, jež se smaží
na kamnech a v jehož středu trčí dlouhá lžíce, zasazená jako stěžeň
na stavbě ohlašující, že zdění je dokončeno.
Není-liž to správné, že tak horliví herci se nedávají na cestu, dokud
si nenacpali žaludek silnou a zdravou polévkou? A neodpustíte
trochu smyslnosti těm chudákům, kteří každodenně musí bojovat
s lhostejností publika a s nespravedlností ředitele, který především
pamatuje na sebe a sní sám víc polévky než čtyři herci?
Kolikrát jsem, dojat a s úsměvem, pozoroval všecky ty čtyřnohé
filozofy, ty dobré otroky, oddané nebo pokorné, které by
republikánský slovník mohl právě tak dobře nazývat oficiosními,
kdyby republika, příliš zaměstnaná štěstím lidí, měla pokdy šetřit psí
cti! A kolikrát jsem si myslil, že snad je někde (ostatně, kdo ví?)
zvláštní ráj pro dobré psy, pro ty ubohé psy, ty zablácené a zoufalé,
v odměnu za tolik odvahy, tolik roboty a trpělivosti. Vždyť
Swedenborg tvrdí, že je zvláštní ráj pro Turky a zvláštní
pro Holanďany!
Vergiliovi a Theokritovi pastýři čekali v odměnu za své střídavé
zpěvy dobrý sýr, píšťalu zrobenou nejdovednějším výrobcem nebo
kozu s plným vemenem. Básník, jenž opěvoval ubohé psy, dostal za
odměnu krásnou vestu barvy zároveň bohaté i zašlé, která připomíná
podzimní slunce, krásu zralých žen a babí léto. Nikdo z těch, kteří
byli přítomni v taverně v ulici Villa-Hermosa, nezapomene, jak
bouřlivě zbavil se malíř své vesty ve prospěch básníka, neboť pochopil,
jak dobré a čestné jest opěvovat ubohé psy.
Právě tak jeden veliký tyran italský za dobrých oněch časů dával
božskému Aretimnovi dýku drahokamy vykládanou nebo dvorní
plášť za vzácný sonet nebo zajímavou báseň satirickou.
A kdykoli básník obléká si malířovu vestu, bezděky vzpomíná na
dobré psy, na psy filozofy, na babí léto a na krásu přezrálých žen.