Mimozemšťan ze snu

Letní slunce vypaluje trávu do žluta,
obloha jak vymetena, mraky netknuta.
V pozdním odpoledni kráčí dívka lánem obilí,
na mez pod košatou lípu usedne na chvíli.

Dívá se na nebe, kde vzdálené galaxie,
zdalipak tam vysoko někdo také žije?
Náhle však k zemi padá hvězda snad,
mohu si ještě něco vroucně přát?

Žádná hvězda, cosi kolem bliká, krouží,
dívka nevěřícně jen své oči mhouří.
Tu krásu by nevykouzlil ani zdatný malíř,
naproti v obilí přistál létající talíř.

Kráčí k ní postava ve zvláštním obleku,
žádná tykadla a anténky, podobá se člověku.
Podává ji ruku, krásný, ale obyčejný muž,
oči modré trnky, vlasy jako černá tuž.

Praví neboj se mne, já na Zemi tu mockrát byl,
poznával člověka, mnohému i řeči naučil.
Krásná tvá Země, mnohý zkažený však lid,
nezná pravou lásku, jak ženy, otce, matky ctít.

Krutostí a mamonem své ego hojí, aniž tuší,
že nejvíce ubližuje svému srdci, duši.
Pojď, vezmu tě tam, kde neznají faleš, závist, lakotu,
poletíme spolu na mou rodnou planetu.

Do svého talíře muž ji něžně nese,
vtom dívka cítí, jak s ní někdo třese.
Usnula pod lípou, když končil se den,
co vše se stalo, byl pouhý jen její sen.