Po tomto cizím pobřeží bloudil kdysi stařec Ovidius a poloslepý čichal z římských lodí vůni ztracené vlasti.
Ještě se zmítají zelená těla vln, neklidných jako má touha po vlasti, kterou nikdo nikdy nespatřil.
Všechny mé sny se tam slétly jako ptáci, s křídel střepávají krůpěje slané vody, slzy našeho dávnověku, krev zapomenutých válek, nepochopitelné záští, marnotratná vraždění.
Ještě se zmítají zelená těla vln v náručí větru a z daleké vlasti nám nesou vstříc bílé kytice pěny.