Po tomto cizím pobřeží bloudil kdysi
stařec Ovidius
a poloslepý čichal z římských lodí
vůni ztracené vlasti.
Ještě se zmítají zelená těla vln,
neklidných jako má touha po vlasti,
kterou nikdo nikdy nespatřil.
Všechny mé sny se tam slétly jako ptáci,
s křídel střepávají krůpěje slané vody,
slzy našeho dávnověku,
krev zapomenutých válek,
nepochopitelné záští,
marnotratná vraždění.
Ještě se zmítají zelená těla vln
v náručí větru
a z daleké vlasti nám nesou vstříc
bílé kytice pěny.
PeopleSTAR (1 hodnocení)