Myšlenky tajemné duše

Nastává den jako na počátku světa,
do prvních tajemství poslední jsou vkleta.
Do prvních tajemství skryta jsou poslední,
odvěké poselství dalekých světů zní.
Hranice vesmíru jsou blíž než kdo tuší,
hranice vesmíru jsou v naší duši.

Věčné jsou východy, západy, noci a dni,
do hlubin času se dnešní dne propadni.
Co bylo odešlo do ticha tajemného,
není ve vesmíru míst, kde by nebylo ničeho.
Minulé děje jsou dneškem jen zaváty,
všechno se navrací, všechno jsou návraty.

Život kolem nás, je v prostoru času,
v příboji myšlenek a citů, ticha hlasů.
Není v něm smrt, jen stálá scéna,
tvary a proměny, bolesti touhy, jména.
Pravda je nade vším, rád nad chaosem vládne.
Pravda je jediná, kromě ní není žádné.

Lidstvo je mnoho těl, lidstvo je jedno tělo,
co zítra dozraje, dávno už odeznělo.
Z plamenů zrození se k mrazu smrti vzpíná,
jednou jak hora, podruhé jak třtina.
Kdo hledá odpověď za clonou lží a zmatků,
najde ji v sobě, v hlubinách prapočátku.


Čím je naše země? Čím je nebe a moře?
Co je lidské štěstí a co lidské hoře?
Kde jsou čtyři strážci světa, moudří, hrozní?
V který den a které noci jejich slova dozní?
Chceme světlo, pane hlubin, už se chýlí k ránu,
zbav nás tíhy z nekonečna, hrozby z oceánu.

Moudrost je bez konce pro toho kdo ji vidí,
Vidoucí slepého po jeho cestě řídí.
Kde není vědění, tam rodí se viny,
čas není věčnost a nic není bez příčiny.
Pravdy i nepravdy jak hory z dějin čnějí,
bohové přišli k nám a zase odcházejí.

Přichází noc, která může být poslední,
tisíce odejdou, dřív než se rozední.
Tisíce životů zrodí se do rána,
kde není poznání tam není ochrana.
Všechno, co přijde, je dávno už za námi ,
minulost s budoucnem přichází branami.