Dneska mám v úmyslu nejít ven nebe se nejspíš zlobí neboť je blátivě šedivé jak voda od nádobí
jak bílé kafe v bufetu kde sto let nemyli sklenky jako když penzista v sepraným baretu štrachá do peněženky
nebe je koudel z pohovky zpátky se nacpat nedá pán bůh měl poslední dvě stovky a nejmíň stála šedá
třeba se zvedne povětří foukne do šedavých stínů stvořitel si něco našetří koupí sud akvamarínu
všechno zlé bude za námi i stesk, jak dehet v plicích až přetřou oblohu štětkami andělé lakýrníci
jak budou v tom ajfru rozjetí přemáznou i moji duši šlo to s ní z desíti ku pěti a ty se zeptáš – co je ti? že jsem ji chtěl hodit do smetí nebudeš mít ani ponětí