Nech mě nadechnout!

Se zavřenými oči světem bloudím sám.
Po horkém asvaltu, do kterýho se propadám.
Nemůžu se zastavit, i když sotva dech popadám.
Kdo z vás pozná, že své emoce ovládám?
Dívej se mi na mou tvář, pořád se usmívám.
Vaše slova jsou kulky, kterým uhýbám.
Každý den, na jiném místě usínám.
Kolikrát na mě mluvíš a já tě nevnímám.
Víš, mám hlavu plnou sraček,
tak podej mi ten prášek!
V jedný ruce sáček,
do kterýho zase budu zvracet!
Z tý nervozity,
která proudí celým mým tělem.
Zabíjí všechny moje priority
a vysává mě, jak Cetelem.

Tak nech mě nadechnout!
Nadechnout.
Ať na chvíli ještě můj hlas zaslechnou!
Zaslechnou.
Držím si pistol u hlavy,
prý si hraju s maketou?!
Moje tělo padá k zemi,
prudce, na beton!

Spolykal jsem tolik prášků,
jak feťák, na spaní.
S tou naivní vírou,
že to všechnu bolest zastaví.
Každá další hoe,
už pro mě bude jen na hraní!
Jsou naivní,
když si myslí, že mě napraví!
Pěstí mlátím na klavír.
Snad se rozladí.
Budem nejlepší kámoši,
až ho taky odstaví.
Jako bych v životě,
nikdy neměl žádný poslání.
Tak mi podej další plato,
který mě omámí!

Nech mě nadechnout!
Nadechnout.
Ať na chvíli ještě můj hlas zaslechnou!
Zaslechnou.
Držím si pistol u hlavy,
prý si hraju s maketou?!
Moje tělo padá k zemi,
prudce, na beton!