NEJEN

Člověk sám sobě pro radost,
pro útěchu a pocit uspokojení.
Ale ne jen tak sám pro sebe, to by mu nebylo dost,
myslí i na lékaře ran svého hojení.

Píše vždy i někomu či mnohému,
hledaje svou doménu.
Pro souznění, ale i odměnu,
vstříc příběhu novému.

Překročit práh svého příbytku,
a stísněnost jeho koutů.
Také různých přežitých zbytků,
a dát vale svému poutu.

Každá kapitola života,
přerůstá v část novou.
Pro niž stanovena i jiná kvóta,
podepírána hrou snovou.

Klasika, moderna, experiment,
avšak základy, by konstrukce jejich stála.
Jasný a pevný element,
a představa tak svojí písní hrála.

Překročit práh vlastních hradeb,
a nezůstat v nich obléhán.
Rozvinout paletu barevných skladeb,
v nichž pestřejším odstínům průchod dán.

Dům není květina,
ale jsou si i velmi podobné.
Společná je pro ně hlína,
v níž koření a z níž stavba se pne.

O domu psát jako o květině,
nebo o květině jako o domu.
O jejich příbuzné veličině,
s přidáním poezie k tomu či tomu.

Žena jako květina?,
toť také společné téma.
Stejně jako ta, nebývá jediná,
a nikdy žádné schéma.